Na stránkách minulého čísla jsme mimo jiné informovali, že Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil¹  rozhodnutí Policie ČR o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců (dále jen „ZPC“)²  za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (nařízení Dublin III).

Podle krajského soudu je podmínkou možnosti aplikace zajištění cizince podle čl.
28 odst.2 nařízení Dublin III³   existence objektivních kriterií stanovených v národní legislativě ve formě zákona, na základě nichž je možné posoudit v každém jednotlivém případě existenci důvodů, pro které je možné se domnívat, že cizinec může uprchnout.

Jediným ustanovením, které se podle krajského soudu vztahuje k rozhodnutí
o zajištění cizince podle nařízení Dublin III je § 129 ZPC, ve kterém však objektivní kriteria pro posouzení existence nebezpečí útěku zakotvena nejsou.

V důsledku absence zákonem stanovených objektivních kriterií pro posouzení existence nebezpečí útěku cizince je úprava obsažená v čl. 28 nařízení Dublin III podle krajského soudu neaplikovatelná.

Nejvyšší správní soud (dále rovněž jen „NSS”) řízení o kasační stížnosti, která byla Policií ČR proti uvedenému rozsudku podána, přerušil,neboť rozhodl, že požádá Soudní dvůr EU o rozhodnutí o předběžné otázce.⁴

Nejvyšší správní soud při svém rozhodování zvažoval, zda je pro možnost zajištění (dle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III) nezbytné vymezit v zákoně objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince.

Podle NSS je možno spekulovat, zda pod pojem „objektivních kritérií vymezených právními předpisy” lze zahrnout pouze zákony přijaté parlamentem, nebo i judikaturu nejvyšších soudů či správní praxi. Při výkladu pojmu „objektivní kritéria vymezená právními předpisy” nevycházel NSS pouze z českého znění nařízení Dublin III, nýbrž porovnával jeho jednotlivá jazyková znění (slovenské, anglické, polské, německé, bulharské, španělské a francouzské).

Podle NSS termín „zákon” nemusí mít v evropském měřítku jednoznačný význam. Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého pojem „zákon” zahrnuje též judikaturu a správní praxi.

Nejvyšší správní soud připomněl závěry Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož je omezení osobní svobody člověka (tj. i zajištění) možné pouze na základě dostatečně srozumitelného, předvídatelného a dostupného práva.

Podstatná přitom není forma, v níž jsou normy specifikující možnost zadržení obsaženy, ale právě splnění podmínky srozumitelnosti, předvídatelnosti
a dostupnosti daného pravidla. Takovéto normy jsou obsaženy nikoliv jen v zákoně ve formálním slova smyslu, ale též v judikatuře a správní praxi (NSS odkázal na rozsudek velkého senátu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu,
č. 11364/03).

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že dosavadní praxe Policie ČR v případě zajišťování cizinců za účelem jejich předání dle čl. 28 nařízení Dublin III byla předvídatelná, nevykazovala prvky svévole, měla oporu v zákoně vyloženém ustálenou judikaturou NSS.

Policie ČR považovala nebezpečí útěku za neurčitý právní pojem, který na základě svého uvážení v každém jednotlivém případě interpretovala ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem.

Toto uvážení, (resp. kritéria v něm obsažená), přitom ve své podstatě podle NSS odpovídalo jeho dosavadní judikatuře.

Způsob hodnocení existence nebezpečí útěku byl ustálený, při výkladu tohoto pojmu se neprojevovala libovůle správního orgánu. Rovněž v projednávané věci byla podmínka existence vážného nebezpečí útěku podle NSS pečlivě vyhodnocena.

Policie ČR hodnotila, že u žalobců je přítomno vážné nebezpečí útěku, neboť již dříve nerespektovali daná pravidla, ze státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu vycestovali před skončením řízení o mezinárodní ochraně
a nadto bylo z jejich vyjádření zřejmé, že v ČR zůstat nehodlají a chtějí odcestovat dále do jiného členského státu EU.

V tomto smyslu bylo v projednávané věci vážné nebezpečí útěku u žalobců podle NSS seriózně hodnoceno a osvědčeno.

Nejvyšší správní soud poukázal rovněž na to, že žalobci ihned po zrušení rozhodnutí o zajištění krajským soudem z ČR vycestovali neznámo kam.

S přihlédnutím k dosavadní praxi Policie ČR a ustálené judikatuře vykládající objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku NSS vyjádřil názor, že absolutní požadavek na zákonné zakotvení objektivních kritérií pro posuzování existence vážného nebezpečí útěku, bez něhož zajištění není možné, lze označit za zbytečně formalistický.

Právní jistota cizinců se po eventuálním přijetí zákonné úpravy vymezující objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku nijak nezvýší.

Nejvyšší správní soud se z uvedených důvodů obrátil na Soudní dvůr EU s otázkou, zda má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince, za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.

Otázka zajišťování cizinců za účelem předání podle nařízení Dublin III tak stále není vyřešena.

Bez ohledu na to, že se uvedený problém snažil vyřešit i zákonodárce doplněním
§ 129 ZPC o kritéria pro posuzování nebezpečí útěku,⁵ může mít rozhodnutí Soudního dvora EU důležitý význam pro postupy vnitrostátních orgánů členských států nejen při zajišťování cizinců za účelem předání podle nařízení Dublin III, nýbrž rovněž při omezování osobní svobody cizinců obecně.

Autor článku: David Kryska

________________________________________________________________________________________________________________

¹ Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 42 A 12/2015-78.

² Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

³ Podle čl. 28 odst. 2 mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III se pro účely nařízení nebezpečím útěku rozumí existence důvodů, které se zakládají objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.

⁴ Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015-88.

⁵ Srov. zákon č. 314/2015 Sb.