V letošním roce si připomínáme 70. výročí skončení druhé světové války. V právu se v souvislosti 
s koncem války často hovoří o návratu k přirozenoprávní doktríně a k idejím lidských práv, nově též práv sociálních.

Důraz na lidská práva jako základ poválečné obnovy připomíná například F. D. Roosevelt ve svém projevu v Kongresu v roce 1944, v němž prosazuje myšlenku sociálních práv doplňujících dosavadní americký katalog základních práv (tzv. Second Bill of Rights s ústřední tezí „chudí lidé nejsou svobodní“).

Hlavním argumentem zde byla možnost jednotlivce zbavit se ekonomické nejistoty a závislosti, jež byly vnímány jako klíčové faktory vzestupu totalitárních režimů v první polovině dvacátého století.

V Evropě došlo k nejvýznamnějším proměnám práva přirozeně v Německé spolkové republice. Ještě před přijetím ústavy (Základního zákona) v roce 1949 jsme ihned po skončení války svědky zásadní ideové diskontinuity.

Patrně nejvýznamnější osobností a do jisté míry symbol německé obnovy práva byl Gustav Radbruch. Zvláště důležité bylo jeho odmítnutí nejen nacistického práva, nýbrž i předválečného pojetí práva založeném na právně pozitivistickém přístupu.

Předválečné právo podle jeho tvrzení selhalo tím, že nedokázalo zabránit nástupu nacismu. Přitom před rokem 1933 byl Gustav Radbruch významným zastáncem právního pozitivismu.

Krátce po skončení druhé světové války se G. Radbruch vrátil na Právnickou fakultu Univerzity
v Heidelbergu, kterou musel z politických důvodů opustit v roce 1933. S vědomím, že obnova práva musí být nutně spojena s proměnou právnického vzdělávání, přijímá i přes svůj pokročilý věk funkci děkana Právnické fakulty. 

V jednom z prvních projevů v této funkci nazvaném „obnova práva“ (Erneurung des Rechts) se přihlásil mimo jiné k následujícím zásadám:

• ideové diskontinuitě nejen s nacistickým, nýbrž i s předválečným pozitivistickým právem.

Radbruch zdůrazňuje potřebu „návratu k lidským právům, které stojí nad všemi zákony, 
k přirozenému právu, které odpírá platnost zákonům, které odmítají spravedlnost“;

•  většímu důrazu na srovnávání různých právních řádů, a to i mezi různými právními kulturami, neboť srovnávání ukazuje mimo jiné přednosti a nedostatky vlastní právní úpravy;

•  v oblasti soukromého práva k návratu k římskoprávním zásadám, avšak modifikovaným koncepcemi sociálního práva, tj. zejména pracovním zákonodárstvím;

•  razantní proměně trestního práva, které by se mělo vrátit k humanistickým zásadám
a právní jistotě (oproti násilí a zvůli nacistického trestního práva);

• v neposlední řadě by měla německá právní věda usilovat o vznik nového mezinárodního práva založeného na systému Organizace spojených národů, a dále na práci norimberského tribunálu konstruujícího mezinárodní odpovědnosti jednotlivců za válečné zločiny. 

G. Radbruch ovlivnil svým dílem vydaným v krátkém období od roku 1945 až do své smrti v roce 1949 řadu poválečných německých právních vědců.

Z nejvýznamnějších jmenujme současného německého právního filozofa Roberta Alexyho (*1945), jehož nonpozitivistický pohled na právo je odvozen mimo jiné od  známé Radbruchovy formule řešící konflikt mezi spravedlností a právní jistotou a odmítající uznat platnost extrémně nespravedlivého pozitivního práva.

Autor článku: Pavel Ondřejek