17.02.2016 14:46

Ideály soudního diskurzu v neideální kauze aneb otazníky v souvislosti s nejnovějším nálezem Ústavního soudu o právu na zákonného soudce

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. prosince 2015 (dále jen „nález”) byl na internetových stránkách Ústavního soudu anoncován jako „Právo na zákonného soudce”.

Přestože základem pro vydání rozhodnutí byla interpretace čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, další úvahy obsažené v nálezu druhého senátu Ústavního soudu, připojený disent dr. Suchánka i tisková zpráva dávají zajímavé podněty pro úvahy o soudcovském diskurzu a rozhodovacím maximalismu1 na úrovni soudů obecných i Ústavního.

Skutková podstata případu zůstává dle samotného textu nálezu v mnohých aspektech sporná, protože řízení o něm nebylo zatím pravomocně ukončeno2
a současně z důvodu koncentrace řízení nebyly před Krajským soudem v Brně provedeny důkazy opožděně navržené původní žalovanou.3

V tiskové zprávě je však pro objasnění sporu převzato tvrzení navrhovatelky, že po domácím porodu v únoru 2010 lékař přivolané záchranné služby za asistence policie přinutil matku i s dítětem k odjezdu do nemocnice a přitom došlo
k podchlazení jinak zdravého novorozence.

Matka a dítě následně žalovaly záchrannou službu o omluvu a přiměřené zadostiučinění. Právní problém spočíval v otázce možnosti přikázání věci jinému samosoudci podle § 221 odst. 2 OSŘ v případě, kdy stávající soudce nebude schopen ukončit řízení „způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat” (bod
23 nálezu) z důvodu názorového, resp. hodnotového nesouladu mezi soudy.

Ústavní soud na základě srovnání rozhodnutí krajského a vrchního soudu dospěl
k závěru, že se soudce krajského soudu nedopustil  zřejmého nerespektování zrušovacího nálezu. Paragraf 221 odst. 2 OSŘ má sloužit toliko k zamezením excesů spočívajících ve „zjevném nerespektování dvouinstančnosti soudního řízení” (bod 38 nálezu), nikoliv k mocenskému vytlačení legitimních odlišných právních názorů, přístupů a hodnot z právního diskurzu.

Za účelem „odblokování” věci zrušil Ústavní soud i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nedostatečnou srozumitelnost, když se podle něj Nejvyšší soud v obiter dictu předmětem řízení zabýval a dovolání podle Ústavního soudu nemohlo být tedy neprojednatelné. Právo na zákonného soudce má zajisté sloužit jako pojistka proti kabinetní justici a účelovému odebírání případů (srov. nález IV. ÚS 956/09 ve věci tzv. justiční mafie).

Je však možné, aby vedlo k preferenci erudovaného anebo dokonce určitým způsobem hodnotově (tj. nikoliv z hlediska pouhé interpretace práva) orientovaného soudce na úkor jiného „zákonného soudce”, jemuž by byla věc přikázána?

Ideály soudního diskurzu, o které Ústavní soud své rozhodnutí opírá, by přibrání dalšího soudce naopak mohlo pomoci rozvinout, když soudce původně rozhodující
v řízení se měl možnost vyjádřit k dané věci již dvakrát.

V případě, že i potřetí setrvají krajský a vrchní soud na své argumentaci z důvodů hodnotového nesouladu (nález bod 35) mezi nimi, bude již možné přikázat věc jinému soudci anebo nikoliv? Kromě toho, že dochází k prodlužování délky řízení, zvyšují se i náklady řízení, jež budou muset být po pravomocném rozsudku hrazeny, což může být pro procesní stranu, jež dvakrát neuspěla u konkrétního soudce, přestože se dvakrát úspěšně proti těmto rozhodnutím odvolala, přinejmenším demotivující.

Jak je podrobněji rozebráno v připojeném disentu dr. Suchánka, v daném případě se navíc nejednalo o pouhý „odlišný postoj „toliko” k interpretaci řešené problematiky” (nález bod 35).

Soudce krajského soudu ve svém druhém rozhodnutí výslovně uvádí, že podstatou sporu jsou „vlastně práva matky po domácím porodu” (rozsudek bod 81) a problém zakořeněného lékařského paternalismu, resp. střet „tradičního a moderního” pohledu na medicínu: „V České republice totiž není transformace tradičního hippokratovského modelu v koncepci vyzdvihující princip respektu k autonomii pacienta vyústěním přirozeného procesu, ale násilnou interakcí moderních práv pacientů (převzatých ze systémů s tradicí k respektu člověka jako osobnosti
s právy) s myšlenkově odlišnou koncepcí systému českého zdravotnictví (založeného na omezeném důrazu svobody rozhodování).

Je změnou „shora”, ke které (formálně) dochází  v důsledku přistoupení České republiky k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (2001)…” (rozsudek bod 104); „…přiznání pouhé morální satisfakce by proto v tomto směru (také s ohledem na požadavky individuální i generální prevence) nepředstavovalo pro české zdravotnictví dostatečný stimul k odklonu od stále existujícího vrchnostenského chápání vlastního postavení ze strany některých lékařů … Účinného výchovného působení rozsudku (§ 1 o.s.ř.), ukládajícího povinnost k zaplacení finanční satisfakce, je ve vztahu k žalované zapotřebí o to více, že žalovaná zřetelně vykazuje    postoje (srov. absurdní argument lékařem jako orgánem veřejné moci, za jehož pochybení má odpovídat stát namísto žalované – čl. 15. až 32.), kdy bez mocenského donucení není schopna sebereflexe a její procesní obrana postrádá alespoň minimální stupeň slušnosti (lidskosti)…” (rozsudek bod 152).

Citované závěry, které mohou být v teorii charakterizované v různých kontextech jako rozhodovací maximalismus4, problém polycentrických sporů5  anebo dokonce příklad politického rozhodování soudů,6  jsou činěny ve skutkově velmi jedinečném případě (trojnásobná matka, údajně překotný porod za mrazivé únorové noci
v kilometrové vzdálenosti od nemocnice; skutkový stav byl zjišťován na základě výpovědí svědků a záznamu z telefonní komunikace, ale současně bez možnosti vyslechnout ošetřujícího lékaře, který náhle zemřel na jaře 2010; změny ve výpovědích otce dítěte; koncentrace řízení bránící dalšímu dokazování).

V těchto souvislostech se do určité míry relativizuje závěr Ústavního soudu odůvodněný ideály soudního diskurzu a vedoucí k třetímu projednání věci tímtéž, byť bezpochyby váženým a erudovaným soudcem. Nový soudce, jemuž by byla bývala odňatá věc připadla, by totiž patrně rovněž splňoval všechny podmínky zákonného soudce, a nehrozil tak zásah ani do práv původní žalobkyně, ani původní žalované,
o jejímž případném právu na zákonného soudce opřeném o (ve své podstatě) stejné ideály soudního diskurzu Ústavní soud ani v rámci obiter dicta neuvažoval.

A v neposlední řadě by právě zahrnutí dalšího soudce mělo potenciál přispět
k rozvinutí stávajícího soudního a současně i celospolečenského diskursu o právech matek, které se rozhodly pro domácí porod.


Autorka článku: Jana Ondřejková

________________________________________________________________________________________________________________

1 Sunstein, C. R.: The Supreme Court 1995 Term. Foreword: Leaving Things Undecided. Harvard Law Revie 1996, str. 4 a násl.

2 Ústavní soud ponechal beze změny výrok odvolacího soudu v části, v které zrušil rozhodnutí prvoinstančního soudu.

3 Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 23 C 3/2011 (dále jen „rozsudek”), vydaný po zrušení původního rozhodnutí Krajského soudu Vrchním soudem v Olomouci a vrácení věci k dalšímu řízení, je dostupný na stránkách Ligy lidských práv: https://llp.cz/wp-content/uploads/121116_rozsudek_KSBrno_24C3_2011_web.pdf

4 Sunstein, C. R.: The Supreme Court 1995 Term…

5 Fuller, L. L.: The Forms and Limits of Adjudication. Harvard Law Review 1978, str. 353 a násl.

6 Shapiro, M.: Political Jurisprudence. Kentucky Law Journal 1964, str. 294 a násl.

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1



Novinky

11. 5. 2018

Vyšel nový Bulletin UNCE 
(č. 1/2018)
.

On-line verze ke stažení zde

 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.