Je zřejmé, že MSD není lidskoprávním soudem, protože nemá příslušnost rozhodovat spory vznesené jednotlivci nebo jejich skupinami podle mezinárodních smluv o lidských právech. Na druhé straně MSD může přispět a v některých případech již přispěl k výkladu mezinárodních závazků států podle lidskoprávních instrumentů.¹

Je tomu tak proto, že některé mnohostranné smlouvy o lidských právech a souvisejících otázkách, jako je předcházení a trestání některých zločinů, obsahují doložky o řešení sporů o výklad a provádění dané úmluvy, zakládající jurisdikci MSD. Kromě sporného řízení je další příležitostí pro MSD, aby se vyjádřil otázkám mezinárodně chráněných lidských práv, jeho posudková pravomoc. Na základě otázek podaných jedním z hlavních orgánů OSN (zpravidla Valným shromážděním) může Soud vydat posudek k jakékoli právní otázce, včetně otázek souvisejících s lidskými právy.

1. Počáteční případy vyjádření MSD k lidskoprávní problematice

To, že se Soud může vyjádřit k výkladu smluv o lidských právech a rozhodovat spory mezi smluvními stranami o jejich porušení, neznamená, že měl k tomu často příležitost. Naopak, častěji se dostávají k MSD spory založené na smlouvách o lidských právech až v posledních letech. Ve starším období se Soud k problematice lidských práv vyjádřil spíše v kontextu jiných otázek, a to zpočátku v posudkových spíše než ve sporných řízeních.

Prvním, poměrně často citovaným případem byl posudek ve věci Výhrad proti Úmluvě proti genocidě (1951), a to přesto, že se tam nevyskytuje výslovně odkaz na lidská práva. Soud se nicméně vyjádřil k předmětu a účelu smlouvy tak, že „Úmluva byla zjevně přijata k čistě humanitárnímu a civilizačnímu účelu“.² Soud pak zde dovodil, že smlouvy tohoto typu mají zvláštní povahu, protože smluvní státy v nich nechrání svoje individuální zájmy, ale mají všechny pouze společný zájem, a to naplnění vysokých cílů, které jsou důvodem úmluvy.³

Na tuto charakteristiku Úmluvy proti genocidě se pak Soud odvolával v dalších případech. Avšak dříve, než dostal příležitost řešit první spor na základě doložky zakládající jeho jurisdikci, MSD se k problematice zákazu genocidy a obecně ochrany lidských práv vyjádřil v dalších právních posudcích. Jedním z nich byl posudek k otázce Legality jaderných zbraní (1996).⁴

V tomto posudku se Soud vyjádřil k otázce i z pohledu lidských práv a poznamenal, že ochrana podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966) nepřestává v době války, s výjimkou uvedenou v čl. 4 tohoto Paktu. Podle něho mohou státy za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, přijmout opatření zmírňující jejich závazky. Respektování práva na život však není takovým ustanovením. „V zásadě právo nebýt svévolně zbaven života platí i v době nepřátelství. Zjištění toho, co je svévolné zbavení života, však musí být určeno použitelným lex specialis, jímž je právo aplikovatelné za ozbrojeného konfliktu.“⁵

Stejnou myšlenku o aplikovatelnosti smluv o lidských právech zopakoval Soud také v dalším posudku ve věci Zdi na okupovaném palestinském území (2004).⁶

Podle MSD ochrana vyplývající z úmluv o lidských právech nekončí v případě ozbrojeného konfliktu, kromě účinků derogačních klauzulí toho druhu, jako je čl. 4 Paktu o občanských a politických právech. 

Kromě toho Soud potvrdil aplikovatelnost Paktu v dané situaci mimo vlastní státní území na základě výkladu pojmu jurisdikce v čl. 2 odst. 1. Ačkoliv jurisdikce států je především územní, někdy může být vykonávána mimo státní území.⁷ Kromě toho MSD aplikoval vedle dalších pravidel mezinárodního práva také použitelné smlouvy o lidských právech ve sporu z diplomatické ochrany ve věci Diallo (2010).⁸

Ilustrace: Natali Santini

Toto rozhodnutí je důležité, protože je to první rozsudek, kde se Soud zabýval substantivně porušením lidských práv.⁹ MSD v rozsudku konstatoval, že vzhledem k okolnostem, za nichž byl pan Diallo vyhoštěn, DR Kongo porušila čl. 13 Paktu o občanských a politických právech a čl. 12 odst. 4 Africké charty lidských práv a práv národů (1981). Pokud jde o okolnosti jeho zatčení a věznění, došlo k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Paktu a čl. 6 Africké charty.¹⁰ Dalším z důležitých rozsudků, který se vedle dalších aspektů zabýval i porušením smluv o lidských právech, je případ Ozbrojených aktivit (Kongo v. Rwanda).¹¹

2. Spory na základě Úmluvy o předcházení a trestání zločinu genocidy

Vzhledem k podmínkám jurisdikce, zejména omezenému počtu deklarací podle čl. 36 odst. 2 Statutu, které bývají navíc omezené výhradami a podmínkou vzájemnosti, neměl MSD mnoho příležitostí k rozhodování sporů týkajících se primárně lidských práv. Naproti tomu se v posledních 20 letech více uplatnila pravomoc Soudu rozhodovat mezistátní spory o výklad a aplikaci smlouvy na základě jurisdikční doložky obsažené v některých mnohostranných smlouvách o lidských právech.

Nejdůležitější a nejčastěji využívanou smlouvou se stala Úmluva o předcházení a trestání zločinu genocidy (1948). Je to i díky tomu, že ne všechny smlouvy o lidských právech obsahují v doložce o řešení sporů odkaz na MSD. Navíc pouze doložka v Úmluvě proti genocidě zakládá jurisdikci Soudu jednoznačně, bez dalších předběžných podmínek.¹² Podle článku IX této Úmluvy, „spory mezi smluvními stranami týkajíc se výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy, včetně sporů týkajících se odpovědnosti státu za genocidu nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III, předkládají se na žádost kterékoli sporné strany k projednání Mezinárodnímu soudnímu dvoru“.¹³

Zřejmě nejznámějším případem je spor ve věci Genocida (Bosna a Hercegovina v. Srbsko), který je zajímavý z více ohledů.¹⁴  Šlo nejen o první případ, kdy na základě jurisdikční doložky v čl. IX této Úmluvy došlo k spornému řízení před MSD, ale také se poprvé Úmluva interpretovala nejen jako základ pro individuální trestní odpovědnosti pachatelů zločinu, nýbrž i z pohledu mezinárodní odpovědnosti státu. Soud konstatoval, že má-li být stát odpovědný za porušení závazku nespáchat genocidu, musí být prokázáno, že byla spáchána genocida, jak je definována v Úmluvě.¹⁵

Po důkladném zkoumání situace v Bosně a Hercegovině, včetně využití důkazů z případů rozhodovaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), došel MSD k závěru, že události ve Srebrenici v červenci 1995 naplnily znaky genocidy.¹⁶

V situaci, kdy Soud nemohl dovodit přičitatelnost genocidy ve Srebrenici žalovanému státu podle pravidel mezinárodního práva (test „efektivní kontroly“), musel vyloučit odpovědnost Srbska za spáchání genocidy. Proto MSD pak obrátil pozornost k odpovědnosti státu za porušení závazku zabránit zločinu genocidy podle článku I Úmluvy.

Podle MSD stát nenese odpovědnost jen proto, že nebylo dosaženo požadovaného výsledku, avšak odpovědnost vznikne, pokud stát zjevně opomenul přijmout všechna opatření, která byla v jeho moci a jimiž mohl přispět k zabránění genocidě.¹⁷

Soud pak dovodil odpovědnost Srbska za porušení závazku zabránit genocidě, protože žalovaný stát, který měl silný vliv na bosenské Srby, neprokázal, že podnikl jakékoliv kroky, aby zabránil masakrům v Srebrenici.¹⁸ Od té doby byla na základě doložky v čl. IX založena jurisdikce MSD v dalších čtyřech případech. Kromě méně úspěšné kopie bosenské žaloby v ukončeném případu Chorvatsko v. Srbsko,¹⁹ Soud stále projednává žaloby týkající se výkladu a aplikace Úmluvy proti genocidě v případech Gambie v. Myanmar, Ukrajina v. Ruská federace a nejnověji Jihoafrická republika v. Izrael.

Zatímco žalobách Bosny-Hercegoviny a Chorvatska se žalující státy domáhaly rozsudku MSD o tvrzeném spáchání genocidy na svém území a proti svým občanům, tyto nové případy mají potenciálně větší význam pro výklad mnohostranných smluv o lidských právech, které zakládají závazky erga omnes partes. To proto, že na straně žalobců vystupují také státy, které nejsou přímo poškozené, ale mají pouze právní zájem na „výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy“.

Z novějších případů jsou prima facie nejsilnější argumenty nasvědčující spáchání zločinu genocidy v případu Gambie v. Myanmar. Případ se týká údajných činů genocidy vůči skupině Rohingů ze strany myanmarské armády a dalších myanmarských bezpečnostních sil. Soud již shledal, že práva uplatňovaná Gambií podle Úmluvy o genocidě jsou věrohodná a vydal prozatímní opatření.²⁰ Je pozoruhodné, že existuje paralelní trestní vyšetřovací řízení zahájené před Mezinárodním trestním soudem.²¹

Velmi odlišným je případ Ukrajina v. Ruská federace, který je pozoruhodný též intervencí 32 dalších států (včetně České republiky) na straně Ukrajiny.

Žalující stát toto žalobou reagoval na ruskou agresi z února 2022. Vzhledem k tomu, že této agresi (Ruskem nazývané „speciální vojenské operaci“) předcházelo obviňování z ruských oficiálních míst, že na východě Ukrajiny dochází ke genocidě rusky mluvících obyvatel, jádrem ukrajinské žaloby je, aby MSD závazně deklaroval, že nedošlo ke spáchání genocidy Doněcké a Luhanské oblasti.

Soud v té věci již vydal předběžné opatření²²  a následně (2.2.2024) rozsudek o námitkách proti jurisdikci. V rozhodnutí o předběžných opatřeních Soud mimo jiné uložil, aby Ruská federace okamžitě pozastavila vojenské operace, které začala 24. února 2022 na území Ukrajiny.²³

V rozsudku z 2. února 2024 pak MSD odmítl většinu ruských námitek a potvrdil, že má pravomoc rozhodovat o sporu, který mezi Ukrajinou a Ruskem skutečně vznikl, týkajícím se výkladu a plnění Úmluvy. Uznal pouze dvě ruské námitky a neshledal svou jurisdikci  pro rozhodování o dvou ukrajinských požadavcích (týkajících se protiprávnosti vojenské operace a protiprávnosti ruského uznání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky), které jsou mimo rámec jurisdikční doložky v článku IX Úmluvy.²⁴

Nejnovějším případem využití jurisdikční doložky v Úmluvě je žaloba Jihoafrické republiky proti Izraeli, ve kterém se žalobce domáhal toho, aby MSD deklaroval, že JAR a Izrael mají každý povinnost jednat v souladu se svými závazky podle Úmluvy, ve vztahu k členům palestinské skupiny v Gaze, k přijetí všech rozumných opatření, která jsou v jejich moci, aby zabránily genocidě.²⁵

Je zřejmé, že zejména poslední žaloby využívají jurisdikční doložky v Úmluvě ke strategické litigaci, což ale nesnižuje význam případů a úlohu MSD.

3. Jiné úmluvy o lidských právech

Z dalších smluv o lidských právech se nejčastěji dostala před MSD Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (CERD, 1965). Jurisdikční doložka v jejím článku 22 je poněkud složitější.

Stanoví, že „každý spor vzniklý mezi dvěma nebo více smluvními státy o výklad nebo o použití této úmluvy, který se nevyřeší jednáním nebo na základě procedury výslovně stanovené v této úmluvě, bude na žádost kterékoli ze stran ve sporu předložen k rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru, nedohodnou-li se strany na jiném způsobu řešení.“

Jak známo, tato úmluva zavedla podle článku 11 proceduru mezistátních stížností k Výboru pro odstranění rasové diskriminace. Takto podmíněná jurisdikční doložka byla také důvodem neúspěchu žaloby ve věci Gruzie v. Ruská federace (2011), kde Gruzie namítala, že Rusko svými orgány a prostřednictvím separatistických sil v Jižní Osetii a Abcházii své závazky podle této úmluvy, včetně provádění a podpory rasové diskriminace.

Soud konstatoval, že Gruzie se ani nepokusila o řešení sporů jednáním, nesplnila tak procesní podmínku pro vznik jurisdikce MSD, a proto uznal předběžnou námitku Ruska.²⁶ Podobně problematické se zdá využití Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace pro řešení sporů mezi Ázerbájdžánem a Arménií, kde šlo primárně o územní spor a ozbrojený konflikt. 

Soud sice uznal v r. 2021 svou předběžnou (prima facie) jurisdikci a vydal předběžné opatření ukládající Arménii povinnost v souladu se závazky podle úmluvy CERD přijmout všechna nezbytná opatření k zabránění podněcování a podpoře rasové nenávisti.²⁷ V druhé žádosti o předběžné opatření se ovšem žalobce domáhal uložení povinnosti odminování a ukončení pokládaní nášlapných min, což podle Soudu nelze věrohodně dovodit z textu dané úmluvy, proto žádost odmítl.²⁸               

Dalším pokusem o využití článku 22 CERD pro strategickou litigaci byl případ Katar v. Spojené arabské emiráty, kde se v souvislosti s politickými problémy mezi dvěma státy a vypovězením katarských občanů, včetně studentů, kteří nemohli dokončit svá studia, Katar snažil dovodit porušení smluvních závazků. Soud však rozhodl, že namítaná opatření nepředstavují rasovou diskriminaci, a proto nemá v dané věci pravomoc ratione materiae.²⁹     

Nejnovějším a dosud nejúspěšnějším příkladem sporu o výklad a aplikaci CERD se tak stal případ Ukrajina v. Ruská federace. V tomto případě byla žaloba založena nejen na čl. 22 CERD, ale také na jurisdikční doložce v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu (1999).³⁰

Jurisdikce MSD byla omezena na údajná porušení těchto dvou úmluv. Ve sporu, zahájeném v r. 2017 v návaznosti na ruskou anexi Krymu a sestřelení letadla Malaysia Airlines MH17, Soud vydal nejen předběžná opatření, ale i meritorní rozsudek. V něm MSD sice uznal, že Rusko porušilo některá ustanovení obou úmluv a předběžná opatření, ale odmítl většinu důvodů předkládaných Ukrajinou.

Pokud jde o porušení CERD a předběžných opatření, Soud je shledal pouze ve způsobu zavedení školského systému na Krymu, co se týče výuky v ukrajinském jazyce, a tom, že Rusko zachovalo zákazy zastupitelských institucí krymských Tatarů (Mejlis).³¹  

Další lidskoprávní úmluvou aplikovanou MSD je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání. Případ týkající se povinnosti stíhat nebo vydat, který zahájila Belgie proti Senegalu, se týkal stíhání bývalého čadského prezidenta Habrého, obviněného ze zločinů proti lidskosti, mučení a válečných zločinů. Soud potvrdil, že „společný zájem na dodržování relevantních závazků podle Úmluvy proti mučení znamená právo každého smluvního státu Úmluvy vznést nárok týkající se ukončení údajného porušování jiným smluvním státem. Pokud by byl pro tento účel vyžadován zvláštní zájem, v mnoha případech by žádný stát nemohl takový nárok uplatnit.

Z toho vyplývá, že kterýkoli stát, který je smluvní stranou úmluvy, se může dovolávat odpovědnosti jiného smluvního státu za účelem zjištění údajného neplnění svých závazků erga omnes partes, jako jsou závazky podle čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a ukončení tohoto neplnění.“³²    

Závěrem lze konstatovat, že přínos MSD k výkladu a aplikaci smluv o lidských právech je nesporný a za poslední roky se zvýšil. Přinejmenším pokud jde o genocidu, rasovou diskriminaci a mučení, jedná se o práva chráněná kogentními normami, ze kterých vyplývají závazky erga omnes. To uznal opakovaně i MSD. S povahou materiálních pravidel však kontrastují procesní podmínky, upravující mnohdy velmi úzkým způsobem pravomoc Soudu rozhodovat o porušení těchto pravidel.Až na výjimky proto možnosti Soudu chránit lidská práva závisí na formulaci jurisdikční doložky v příslušné mnohostranné smlouvě.

Autor článku:   Pavel Šturma

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Viz SMITH, Rhona. International Human Rights Law. 8th Edition. Oxford: OUP, s. 59-60.
² Reservations to the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Advisory Opinion), ICJ Reports 1951, s. 23
³ Tamtéž, s. 23.
⁴ Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons (Advisory Opinion), ICJ Reports 1996, s. 226.
⁵ Tamtéž, § 25. 
⁶ Legal Consequences of the Construction of the Wall in the Occupied Palestinian Territory (Advisory Opinion), ICJ Reports 2004, § 106.
⁷ Tamtéž, §§ 108-109.
⁸ Ahmadou Sadio Diallo (Republic of Guinea
v. Democratic Republic of the Congo) (Merits), ICJ Reports 2010, p. 639.
⁹ Viz ESPÓSITO, Carlos. Human Rights. In ESPÓSITO, Carlos, PARLETT, Kate (eds.). Cambridge Companion to the International Court of Justice. Cambridge: CUP, 2023, s. 498.
¹⁰ Ahmadou Sadio Diallo, § 165 (2), (3).
¹¹ Armed Activities on the Territory of the Congo (Democratic Republic of the Congo v. Rwanda), ICJ Reports 2006, p. 6
¹² Viz ESPÓSITO, Carlos. Human Rights…, s. 490-491.
¹³ Text viz vyhláška MZV č. 32/1955 Sb.
¹⁴ Case concerning Application of the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro), ICJ Reports 2007.
¹⁵ Ibid., § 180.
¹⁶ Ibid., § 290.
¹⁷ Ibid., § 430.
¹⁸ Ibid., § 431. 
¹⁹ Case concerning Application of the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Croatia v. Serbia and Montenegro), ICJ Reports 2015.
²⁰  Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (The Gambia v. Myanmar), Request for the Indication of Provisional Measures, Order, 23 January 2020, ICJ Reports 2020, § 86.
²¹ Decision Pursuant to Article 15 of the Rome Statute on the Authorisation of an Investigation into the Situation in the People’s Republic of Bangladesh/Republic of the Union of Myanmar, ICC-01/19-27, Pre-Trial Chamber III, decision, 14 November 2019.
²² Allegations of Genocide under the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation: 32 States intervening), Order of 16 March 2022, ICJ Reports 2022, s. 211.
²³ Tamtéž, s. 230-231, § 86.
²⁴ Allegations of Genocide under the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation: 32 States intervening), Preliminary Objections, Judgment of 2 February 2024, §§ 147, 151 (2).
²⁵ Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide in the Gaza Strip (South Africa v. Israel), Order of 26 January 2024. K tomu případu viz blíže BRTNA, Dominik: „Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora k povinnostem států v oblasti klimatické změny“.
²⁶ Application of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Georgia v. Russian Federation) (Preliminary Objections), ICJ Reports 2011, p. 70, paras. 122–184
²⁷ Application of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Azerbaijan v. Armenia) Provisional Measures, Order of 7 December 2021, ICJ Reports 2021, s. 430-431, § 76.
²⁸ Tamtéž, Order of 22 February 2023, §§ 26-27.
²⁹ Application of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Qatar v. United Arab Emirates), Preliminary Objections, Judgment, ICJ Reports 2021, s. 109-110, §§ 114-115.
³⁰ Application of the International Convention for the Suppresion of the Financing of Terrorism and of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Ukraine v. Russian Federation), Judgment, 31 January 2024, ICJ Reports 2024.
³¹ Tamtéž, § 404.
³² Questions relating to the Obligation to Prosecute or Extradite (Belgium v. Senegal), Judgment, ICJ Reports 2012, § 69.