10.04.2020 16:58

N.D. a N.T. proti Španělsku – „push backs” na španělských hranicích nejsou dle ESLP kolektivním vyhoštěním

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP”) rozhodl ve věci N.D. a N.T. proti Španělsku (rozsudek ze dne 13. 02. 2020, stížnosti č. 8675/15 a 8697/15), když jednomyslně rozhodl, že v případu nedošlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP”), který stanoví zákaz kolektivního vyhoštění a dále, že nedošlo ani k porušení čl. 13 EÚLP, který zakotvuje právo na účinné opravné prostředky.

Rozsudek Velkého senátu byl očekáván s velkým napětím, neboť mu předcházelo rozhodnutí senátu třetí sekce z 14. 12. 2017, kterým ESLP jednomyslně rozhodl zcela naopak (a sice, že Španělsko svým jednáním porušilo jak čl. 4 Protokolu č. 4 EÚLP, tak čl. 13 EÚLP ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 4 EÚPL).24

Španělská vláda podala následně žádost o projednání věci před Velkým senátem, kterou dne 29. 1. 2018 Velký senát akceptoval. Případ se týkal okamžitého návratu dvou státních příslušníků Mali a Pobřeží slonoviny do Maroka, kteří se dne 13. srpna 2014 pokusili neoprávněně vstoupit na španělské území vyšplháním na ploty obklopující španělskou enklávu Melilla na severoafrickém pobřeží.

Autonomní město Melilla je španělská enkláva o délce 12 km2 na severoafrickém pobřeží, která je obklopena marockým územím. Španělské orgány vybudovaly bariéru podél 13 km hranice, která od roku 2014 zahrnuje tři paralelní ploty. Podél trojitého plotu jsou umístěny čtyři hraniční přechody. Mezi těmito body strážní civilní úředníci hlídají pozemní hranici a pobřeží, aby zabránili nelegálnímu vstupu.

Brzy ráno 13. srpna 2014 došlo k prvnímu pokusu stěžovatelů o vstup. Podle vyjádření španělské vlády marocká policie předtím zabránila přibližně 500 migrantům od přelezení vnějšího plotu, ale asi stovce dalších osob se přelézt plot podařilo. Asi 75 migrantům se podařilo dostat se až na vnitřní plot, mezi nimi i stěžovatelům N.D. a N.T., kteří pak s pomocí španělských úředníků, kteří jim poskytli žebříky, sestoupili až na španělskou půdu. Zde byli okamžitě zatčeni úředníky španělské Guardia Civil, byla jim nasazena pouta a byli předáni marockým úřadům.

Druhý pokus překročit hranice Španělska uskutečnili žadatelé 2. prosince (N.D.) a 23. října (N.T.) stejného roku a opět se jim podařilo přelézt všechny ploty a vstoupit na území Melilly. Následně jim po proběhlém řízení byly vydány vyhošťovací příkazy. Dle stěžovatelů došlo jednáním španělských autorit k porušení zákazu hromadného vyhoštění dle čl. 4 Protokolu č. 4 EÚLP, které stěžovatelé spatřovali ve skutečnosti, že nepodstoupili žádné identifikační řízení, jejich situace nebyla posouzena individuálně a byli vyhoštěni, aniž by měli přístup k právní pomoci.

Podle jejich názoru tato situace odrážela systematickou politiku navracení migrantů bez jakékoliv předchozí identifikace a v tomto kontextu upřesnili, že se jejich stížnosti netýkají práva na vstup na území státu, ale práva na individuální řízení za účelem napadení vyhoštění. Dále si N.D. a N.T. stěžovali na neexistenci účinného opravného prostředku s odkladným účinkem, kterým by mohli napadnout okamžitý návrat do Maroka.

Na tomto místě se sluší též doplnit, že stěžovatelé ve stížnosti namítali i porušení principu non-refoulement ve smyslu čl. 3 EÚLP, nicméně stížnosti stěžovatelů podle čl. 3 EÚLP byly prohlášeny za nepřípustné již v rané fázi řízení jako zjevně neopodstatněné. Podle ESLP nedošlo v případě stěžovatelů k porušení zákazu hromadného vyhoštění.

K námitce španělské strany, že se nemohlo jednat o hromadné vyhoštění, protože stěžovatelé byli pouze dva, soud nicméně uvedl, že stěžovatelé byli součástí velké skupiny cizinců jednajících současně a že s nimi bylo zacházeno stejně jako s ostatními členy skupiny, ale i bez ohledu na tento fakt, v souladu s předchozí judikaturou, počet dotčených osob je irelevantní při určování, zda došlo k porušení zákazu hromadného vyhoštění. Rozhodujícím kritériem pro učení, zda je možné vyhoštění charakterizovat jako „hromadné”, je absence přiměřeného a objektivního přezkoumání konkrétního případu každého jednotlivého cizince ve skupině. 

Soud dále poznamenal, že stěžovatelé byli členy skupiny zahrnující mnoho jednotlivců, kteří se pokusili neoprávněným způsobem překročit pozemní hranici v rámci předem naplánované akce, přičemž využili svého velkého počtu. ESLP dále uvedl, že v případě smluvních států, jejichž hranice se, alespoň částečně, kryje s vnějšími hranicemi schengenského prostoru, efektivní ochrana práv vyplývajících z EÚLP vyžaduje, aby tyto státy zajistily skutečný a účinný přístup k prostředkům legálního vstupu. Tyto prostředky by měly všem osobám, které čelí pronásledování, umožnit podat žádost o ochranu, zejména na základě čl. 3 EÚLP, a to za podmínek, které zajistí, že žádost bude zpracována způsobem, který je v souladu s mezinárodními normami.

Pokud takové prostředky, které zajistí skutečnou a účinnou ochranu, existují, mohou státy odmítnout vstup na své území cizincům, včetně potenciálních žadatelů o azyl, kteří bez závažných důvodů nesplnili tyto požadavky a snažili se překročit hranici na jiném místě, zejména, jak tomu bylo v tomto případě, využít jejich velkého počtu a použití síly.

Soud k tomu dále poznamenal, že španělské právo poskytlo žadatelům několik možných způsobů, jak požádat o vstup na vnitrostátní území. Mohli požádat o vízum nebo o mezinárodní ochranu, zejména na hraničním přechodu, ale také na diplomatických a konzulárních zastoupeních Španělska v příslušných zemích původu nebo tranzitu nebo v Maroku. Dále se pak soud poměrně obšírně zabýval konkrétními možnostmi, kde a jak mohli stěžovatelé požádat o legální vstup na území Španělska či podat žádost o azyl na hranicích.

Protože stěžovatelé nevyužili stávající prostředky k získání legálního vstupu na španělské území, lze podle soudu neexistenci individuálních rozhodnutí o vyhoštění (v případě prvního pokusu o vstup) přičíst skutečnosti, že žalobci nevyužili úřední postupy pro vstup, a že tedy absence individuálních rozhodnutí byla důsledkem jejich vlastního chování. Stěžovatelovo vlastní chování je ve smyslu stávající judikatury ESLP relevantním faktorem k posuzování ochrany před hromadným vyhoštěním.

Podle ustálené judikatury ESLP nemůže dojít k porušení čl. 4 protokolu č. 4 EÚLP, pokud neexistenci individuálního rozhodnutí o vyhoštění lze přičíst vlastnímu chování stěžovatele (k tomu ESLP odkázal na své předchozí rozsudky Khlaifia a další proti Itálii; Hirsi Jamaa a další proti Itálii; M.A. proti Kypru nebo Berisha a Haljiti proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie).

Podobně lze podle ESLP nahlížet i na tento případ a k porušení čl. 4 Protokolu č. 4 EÚLP tedy nedošlo. Co se týče tvrzeného porušení práva na účinné opravné prostředky, soud konstatoval, že pokud neexistence individualizovaného řízení o jejich vyhoštění byla důsledkem vlastního chování stěžovatelů, nemohlo být Španělsko odpovědné za neexistenci opravného prostředku v Melille, který by stěžovatelům umožňoval napadnout toto vyhoštění.

 

Autorka článku:    Eliška Flídrová

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
koordinátor Centra


Tel.: +420 221 005 439


Novinky

24. 04. 2020

Vyšel Bulletin
UNCE č.1/2020.


United Nation Web TV: 
 

Prof. Pavel Šturma přednáší svůj příspěvek na téma "Succession of States and State Responsibility":
https://webtv.un.org/meetings-events/human-rights-council/forum-on-business-and-human-rights/watch/pavel-Šturma-on-succession-of-states-and-state-responsibility/5823435342001/?term=&lan=english 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu: