26.09.2016 21:56

Nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ve věci návrhu na zrušení ustanovení zák. o registrovaném partnerství

Dne 5. března 2015 se na Ústavní soud obrátil Městský soud v Praze s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006, o registrovaném partnerství. Podle tohoto ustanovení trvající registrované partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.

V řízení před Městským soudem v Praze šlo o případ muže žijícího v registrovaném partnerství, kterému správní orgány odmítly zápis do seznamu žadatelů vhodných stát se osvojiteli. Rozhodnutí bylo vyneseno více než rok a čtvrt od podání návrhu
a přibližně půl roku poté, co Ústavní  soud rozhodl případ nepřípustnosti osvojení dítěte partnerem rodiče (Pl. ÚS 10/15 z 19. listopadu 2015) dotýkající se podobné problematiky.

Přestože se na první pohled zdá, že při rozhodování bylo plénum Ústavního soudu téměř jednotné (pouze disent prof. Sládečka byl podán k výroku rozhodnutí), délka řízení i poměrně velké množství odlišných stanovisek k odůvodnění nálezu svědčí spíše o opaku. Rozhodnutí je možné zkoumat z několika úhlů pohledu, na mnohé
z nich upozornili již disentující soudci. Prvním je časový aspekt rozhodování, tedy otázka, kdy má Ústavní soud povinnost rozhodovat případy.

Dále je to otázka zákazu diskriminace, která byla ústředním tématem rozhodnutí,
a konečně úloha ústavního práva na lidskou důstojnost a práva na soukromí ve vztahu k rozhodované věci. Celým nálezem pak prostupuje téma soudcovského maximalismu či minimalismu při rozhodování (terminologií C. Sunsteina),1 respektive soudcovského aktivismu a pasivismu (podle přístupu A. Bickela).2

Soudcovský minimalismus jako východisko dělby moci v ústavní demokracii

Kdy mají ústavní soudy rozhodovat případy?

Na první pohled jde o triviální otázku, soudy mají rozhodnout bez zbytečných průtahů, jak plyne z ústavního práva na spravedlivý proces.

Pro ústavní soudnictví tato povinnost jednoznačně plyne u ústavních stížností,
v rámci abstraktní kontroly ústavnosti je však role ústavních soudů poněkud odlišná – mění se v kelsenovské strážce ústavy. Jeho role je tak nezbytně propojena
s přezkumem aktů zákonodárce, modernější teorie soudního dialogu však ukazují, že nejde o jednosměrný diktát, nýbrž spíše o kooperaci.3

V tom si silnější modely ústavního přezkumu berou inspiraci ze slabého přezkumu či z postavení soudů v některých zemích common law, které S. Gardbaum popisuje jako „the new commonwealth model of constitutionalism”.4

Jak poukazuje v disentu k rozhodnutí prof. Sládeček, „Ústavní soud by měl zaujmout vyčkávací postoj – jak již nezřídka učinil v minulosti…“ (odst. 3). V situaci, kdy se projednává změna právní úpravy, která je předmětem řízení, může být zdrženlivý postoj vyjádřený ponecháním přiměřeného časového prostoru pro její změnu. Zásah Ústavního soudu braný jako krajní případ by měl nastat v případě nečinnosti zákonodárce.

Druhým důležitým aspektem soudcovského minimalismu je pak úzký výklad závěrů soudu.I zde se situace liší v případě řízení o ústavní stížnosti na straně jedné,
a abstraktní kontrole ústavnosti na straně druhé. Zatímco v prvém případě můžeme důsledně vyžadovat interpretaci soudního rozhodnutí jako vztahujícího se ke konkrétní kauze, ústavní přezkum zákonů v sobě nutně spojuje obecnější závěr aplikovaný např. v podobě zrušení příslušné části zákona.

Z povahy ústavního soudu jako kontrolního orgánu by však i v rámci abstraktní kontroly ústavnosti úvahy o racionalitě či dokonce vhodnosti dané právní úpravy měly být pokud možno vytlačeny, nikoliv transformovány do otázek protiústavnosti.

Problematika incidenčního přezkumu, o který v daném případě jde, spočívá v tom, že v jeho základu stojí konkrétní případ, avšak řízení se vede o ústavnost právní úpravy jako celku. Ústavní soud tak musí zvážit daleko více možnosti konformního výkladu (který v daném případě nebyl možný pro jednoznačné formulování zákonného ustanovení nepřipouštějícího jiný než doslovný výklad).

Diskriminace. Ale z jakého důvodu?

Vrátíme-li se ke konkrétním otázkám přezkoumávaného případu, na první pohled se ukazuje charakter této kauzy spadající do oblasti antidiskriminačního práva. 
Z odůvodnění rozhodnutí se však zdá, že se soudci věnovali souběžně dvěma diskriminačním důvodům. V úvodu se poněkud problematicky věnují srovnání soužití homosexuálních a heterosexuálních párů. Je sice pravdou, že zákaz osvojení osobám žijícím v registrovaném partnerství dopadá prakticky pouze na osoby
s homosexuální orientací, tudíž argumentace by mohla být vedena zkoumáním legitimity a proporcionality rozdílného zacházení z důvodu sexuální orientace.

Zdá se však, že minimálně stejný problém představuje posouzení rozdílného zacházení mezi dvěma skupinami homosexuálů, první z nich tvořili homosexuálové žijící v registrovaném partnerství, druhou pak homosexuálové nežijící v tomto svazku. Zatímco příslušníci druhé skupiny neměli žádná omezení při osvojování dětí, první skupině to zakazovalo přezkoumávané ustanovení. Lze souhlasit se závěrem většiny, že takovéto opatření je nelegitimní (v tomto ohledu považuji za klíčové pasáže odůvodnění nálezu 40 – 42).

Pokud by se Ústavní soud zaměřil pouze na posléze popsaný případ diskriminace založené nikoliv na sexuální orientaci, nýbrž výlučně na důvodu, že osoba uzavřela registrované partnerství, mohl se vyhnout kritizované argumentaci v odst. 34 – 39 odůvodnění rozhodnutí. Ta tvořila jakýsi úvod k meritornímu rozhodnutí pojednávající o významu „tradiční” rodiny (srov. kritiku v konkurujícím stanovisku JUDr. Davida, odst. 4). 

Důstojnost a právo na ochranu před zasahováním do soukromého
a rodinného života 

Po vylíčení zákazu diskriminace pokračuje Ústavní soud v odůvodnění (v odst.
43 – 49) výkladem práva na lidskou důstojnost a práva na respektování soukromého a rodinného života. První otázkou může být, zda musel Ústavní soud své závěry
o tyto argumenty opírat, zda nestačilo tento případ vnímat pouze optikou antidiskriminačního práva, která by vedla ke stejnému závěru, bez nebezpečí, že závěr Ústavního soudu bude vykládán příliš široce. Opět se zde vrací otázka význam ponechávání určitých otázek nerozhodnutých.5

V prvé řadě podle mého názoru není nutné v tomto případě řešit spornou otázku, zda na daný případ dopadá právo na ochranu před zásahy do rodinného života, anebo pouze před zásahy do soukromého života. I pokud byl Ústavní soud přesvědčen, že tato problematika spadá do rozsahu práva na soukromí, právu na rodinný život se nemusel ve své argumentaci vůbec věnovat. 

Argument právem na lidskou důstojnost, do jejíhož věcného rozsahu tak zařadil
i právo osvojit dítě osobou žijící v registrovaném partnerství, mohl Ústavní soud vyargumentovat podrobněji. Vyhnout se měl například citaci formule objektu (odst. 45 odůvodnění nálezu), o jejímž dopadu na tento případ nejsem přesvědčený,
o zacházení s člověkem jako s objektem nejde, minimálně nikoliv v míře, v jaké ji 
v 50. letech minulého století formuloval německý konstitucionalista G. Dürig.

S argumentem lidskou důstojností je podle názorů mnohých potřeba šetřit.6 Jak upozorňuje H. Dreier, příliš široká interpretace tohoto práva může vést až k jisté degradaci.7

Pokud Ústavní soud spatřoval určité porušení důstojnosti, měl se lépe vypořádat
s otázkou, zda hovoří o právu na lidskou důstojnost, anebo o hodnotě lidské důstojnosti. Rozdíl mezi oběma kategoriemi si Ústavní soud patrně uvědomoval (což plyne z odst. 48 odůvodnění), byl však podle něj nevýznamný. Podle mého názoru však v daném případě mělo být uvažováno o ústavní hodnotě lidské důstojnosti, která má vliv například na míru intenzity zásahu do základního práva (jak jsem se pokusil nastínit výše, primárně v daném případě šlo o zákaz diskriminace).

Zásah do ústavní hodnoty lidské důstojnosti, který by musel být nejprve velmi podrobně odůvodněn, pak může vést k ztížení argumentace legitimity takovéhoto opatření v testu zákazu diskriminace. 

Autor článku: Pavel Ondřejek

________________________________________________________________________________________________________________

1 SUNSTEIN, Cass. Foreword: Leaving Things Undecided. The Supreme Court 1995 Term. Harvard Law Review, roč. 110, 1996, str. 7.

2 BICKEL, Alexander: Foreword – The Passive Virtues. Harvard Law Review, roč. 75, 1961, str. 40 – 79

3 HÜBNER MENDES, Conrado: Is It All about the Last Word? Legisprudence, roč. 3, č. 1, 2009, str. 69 – 110.

4 GARDBAUM, Stephen: The New Commonwealth Model of Constitutionalism. The American Journal of International Law, roč. 49, 2001, str. 707 a násl., GARDBAUM, Stephen: The New Commonwealth Model of Constitutionalism. Theory and Practice. Cambridge: Cambridge University Press, 2013, str. 25 a násl.

5 SUNSTEIN, Cass. Foreword: Leaving Things Undecided. The Supreme Court 1995 Term. Harvard Law Review, roč. 110, 1996.

6 ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina: Ostych před důstojností jako právním pojmem aneb kdy se soudce bez důstojnosti neobejde? In: VEČEŘA, Miloš, STACHOŇOVÁ, Monika, HAPLA, Martin (eds.): Weyrův den právní teorie – Weyr’s Day of Legal Theory. Sborník z konference – Conference Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2015,  str. 14.

7 DREIER, Horst: Human dignity in German law. In: DÜWELL, Marcus, BRAARVIG, Jens, BROWNSWORD, Roger, MIETH, Dietmar (eds.). The Cambridge Handbook of Human Dignity. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, str. 379.

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1



Novinky

17. 9. 2018

Vyšel nový e-Bulletin UNCE 
(č. 2/2018):






 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.