01.02.2019 09:40

Několik poznámek k otázce ratifikace Istanbulské úmluvy

Istanbulská úmluva, přesněji Úmluva Rady Evropy o předcházení a potlačování násilí proti ženám a domácího násilí (ETS No. 210, 2011), vyvolává poměrně živou diskusi mezi odborníky i v širší veřejnosti v České republice. V odporu proti její ratifikaci se spojily velmi různorodé síly, používají se často velmi silné a emocionální argumenty. Proto je vhodné se stručně podívat, co je vlastně jejím obsahem, jaké přínosy a jaká rizika by měla pro ČR její případná ratifikace.

Co je v Istanbulské úmluvě?

Istanbulská úmluva je mnohostranná smlouva polootevřené povahy, tzn. že je otevřena nejen pro členské státy Rady Evropy, nečlenské státy Rady Evropy a Evropskou unii, ale Výbor ministrů RE může se souhlasem stran úmluvy pozvat k přístupu i jiný nečlenský stát. Jde o smlouvu, která má aspekty lidskoprávních smluv a smluv mezinárodního práva trestního. Má se aplikovat v době míru i za ozbrojeného konfliktu. Cíle úmluvy jsou zejm. (a) chránit ženy proti všem formám násilí, předcházet, stíhat a odstranit násilí proti ženám a domácí násilí, (b) přispět k odstranění všech forem diskriminace žen, (c) vytvořit komplexní rámec a opatření pro ochranu a pomoc všem obětem násilí proti ženáma domácího násilí, (d) podporovat mezinárodní spolupráci s cílem odstranění těchto forem násilí.

Vedle obecných ustanovení, cílů a politik, které zdůrazňují integrovaný přístup k politikám shromažďování údajů o těchto formách násilí, úmluva také vyjadřuje závazky států: jednak se samy (svými orgány) zdrží násilí proti ženám, jednak přijmou nezbytná legislativní a jiná opatření (due diligence) k zajištění, prevenci, vyšetřování, trestání a odškodňování činů násilí, které jsou páchané nestátními aktéry.

Z toho též vyplývá, že Istanbulská úmluva není self-executing, tedy i po ratifikaci nemůže působit ve vnitrostátním právním řádu přímo, ale vyžaduje přijetí vhodných implementačních opatření. Jakými způsoby se závazky promítnou do vnitrostátního práva, to je věcí jednotlivých států. Hlavní kapitoly Istanbulské úmluvy se člení na prevenci; ochranu a podporu obětem; opatření v hmotném právu (zejm. trestním); ustanovení o vyšetřování, stíhání, procesním právu a ochranných opatřeních; ustanovení o migraci a azylu; mezinárodní spolupráce; monitorovací mechanismus. 

Ilustrace: Natali Santini

V této souvislosti lze zmínit, že úmluva nepodléhá Evropskému soudu pro lidská práva, ale je zde předvídán mezinárodní kontrolní mechanismus administrativního typu, založený na výboru expertů (GREVIO) a výboru smluvních stran. Úmluva obsahuje většinu prvků typických pro moderní smlouvy, které kombinují trestněprávní ustanovení (kriminalizaci určitých činů, přiměřené tresty, založení trestní jurisdikce, apod.) s ustanoveními o prevenci, ochraně obětí a možnosti kompenzace pro oběti násilí. Zvláštností je čl. 32, který se dotýká občanskoprávních důsledků nucených sňatků (možnost neplatnosti či zrušení).

Co není v Istanbulské úmluvě?

Istanbulská úmluva neupravuje otázky, jak má nebo nemá vypadat rodina, výchova dětí, heterosexuální vztahy nebo svazky osob stejného pohlaví, apod. Jediný potenciálně problematický čl. 14 (Education) obsahuje též výraz „non-stereotyped gender roles“, ale hlavní důraz ohledně výchovy je kladen na rovnost mužů a žen, vzájemný respekt, nenásilné řešení sporů v mezilidských vztazích a předcházení násilí proti ženám. Navíc závazek stran je kvalifikovaný, státy mají podniknout nezbytné kroky podle potřeby (where appropriate). To znamená, že státy samy rozhodují o tom, co a v jaké formě zařadí do učebních materiálů.
 
Možné problémy vyplývající z Istanbulské úmluvy

Úmluva je poměrně dlouhý dokument (celkem 81 článků). Většina z nich se týká závazků, jejichž naplnění by nemělo být v ČR problematické, případně už daná opatření v právním řádu jsou, např. kriminalizace pronásledování (stalking), fyzického násilí, znásilnění a podobného sexuálního násilí, některé problémy se v ČR v současné době prakticky nevyskytují (jako nucené sňatky, vraždy ze cti, ženská obřízka, nebo nucené potraty a nucené sterilizace).

Na druhé straně zkušenosti z jiných evropských zemí s větším počtem migrantů z odlišného kulturního a náboženského prostředí, jakož i české zkušenosti z minulého období (sterilizace), svědčí o tom, že riziko některých činů proti ženám není dobré podceňovat.

Nicméně některá ustanovení mohou být problematická a lze jimi argumentovat proti ratifikaci úmluvy. Jak již také upozornila ČAK, čl. 28, který se týká oznamování násilných činů členy některých profesí (Reporting by professionals), může být problematický, pokud by se použil zákonodárcem jako další záminka k prolomení mlčenlivosti advokátů. Čl. 28 nicméně nepožaduje zrušení povinnosti mlčenlivosti všech regulovaných profesí, pouze tato povinnost podle vnitrostátního práva nemá být překážkou pro možnost za vhodných podmínek (under appropriate conditions) oznámit závažné násilné činy.
 
Minimálním krokem by byla formulace výkladového prohlášení, kterým by ČR ozřejmila, že taková výjimka se může týkat jen profesí jako lékaři, psychologové, učitelé, kteří se setkávají s obětmi násilí, ale s vyloučením advokátů, nebo pouze u takových zjištění advokátů, která by neznamenala udávání klientů jako pachatelů. 

Několik dalších ustanovení může vést k nepřiměřené finanční zátěži státu, zbytečnému zvyšování trestní represe, nebo zneužívání migrace a pobytových práv. Istanbulská úmluva však podle čl. 78 odst. 2 dovoluje uplatnění výhrad k některým článkům, zde by bylo vhodné jich v podstatné míře využít. Týkají se zejména čl. 30 odst. 2, který požaduje vyplácení kompenzace obětem násilí státem namísto pachatele, čl. 55 odst. 1, který požaduje vyšetřování činů i bez oznámení či bez souhlasu oběti, a to pro drobné činy fyzického násilí, a čl. 59, který velkoryse požaduje udělování pobytových statusů pro migranty, v případě rozvodu manželství a pro oběti činů uvedených v úmluvě.

Zde jsou namístě výhrady v tom smyslu, že ČR nepůjde nad rámec své dnešní úpravy v zákoně o obětech trestných činů, resp. v zákoně o pobytu cizinců, která se jeví jako dostatečná. Kromě toho je možné zvážit výhrady podle čl. 78 odst. 3, který státu při ratifikaci nebo přístupu k úmluvě umožňuje si vyhradit právo stanovit jiné než trestní sankce pro některé činy. Co se týče sexuálního obtěžování (harassment), tam přímo předmětný čl. 40 státům umožňuje zvolit mezi trestními a jinými sankcemi.

Závěr

Istanbulská úmluva jistě není jednoduchý dokument. Rozhodování o její ratifikaci by nemělo být spojeno s ideologickou, ale s věcnou, odbornou diskusí, založenou na právním rozboru úmluvy a jejích dopadů do českého právního řádu. Celkově převládají pozitivní aspekty, ale nelze ignorovat ani některá problematická ustanovení. Proto lze doporučit její ratifikaci, avšak pouze s uplatněním uvedených výhrad a výkladového prohlášení.


Autor článku: Pavel Šturma

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
koordinátor Centra


Tel.: +420 221 005 439


Novinky

11. 10. 2019

Vyšel Bulletin UNCE č.2/2019.


United Nation Web TV: 
 

Prof. Pavel Šturma přednáší svůj příspěvek na téma "Succession of States and State Responsibility":
https://webtv.un.org/meetings-events/human-rights-council/forum-on-business-and-human-rights/watch/pavel-Šturma-on-succession-of-states-and-state-responsibility/5823435342001/?term=&lan=english 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu: