16.05.2017 18:09

Právo na svobodu projevu soudce a jeho limity

Dne 11. dubna 2017 Ústavní soud rozhodlo ústavní stížnosti soudce krajského soudu2 , který byl kárným senátem Nejvyššího správního soudu uznán vinným3 , že publikací dvou svých článků4  na webu „pravyprostor.cz” narušil důstojnost soudcovské funkce a tím spáchal kárné provinění, za které mu bylo uloženo kárné opatření ve formě důtky. Podle kárného soudu tyto články obsahují příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek. 

Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutím kárného soudu bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nejednal v úmyslu poškodit důstojnost a dobré jméno soudcovského stavu. Dle svého názoru pouze využil svého práva na svobodný projev a v jeho mezích vyjádřil své názory prostřednictvím satirické umělecké tvorby.5

Zdůrazňuje, že satira je literárním odvětvím, a pokud je soudcům výslovně zákonem povolena literární činnost, konkrétně v § 85 zák. č. 6/2002 Sb.,6 pak satira z toho podle stěžovatele vyjmuta není. Příspěvky navíc prezentoval pouze pod svým jménem a příjmením,7 aniž by uvedl, že je soudcem. Upozorňuje na skutečnost, že v České republice žije podle serveru www.kdejsme.cz 168 mužů, kteří mají stejné příjmení jako stěžovatel. I z následných reakcí čtenářů na medializaci kárného řízení bylo podle stěžovatele evidentní, že čtenáři nevěděli, že jde o soudce a mnoho z nich to překvapilo.

Stěžovatel dále argumentuje tím, že jestliže kárný soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jeho glosy neobsahují nenávistné či zákonu odporující prvky, pak odporuje elementární právní logice, aby za ně byl kárně postižen. Hodnocení glos spočívající v tom, že styl jejich formulace poškozuje důstojnost soudcovské funkce, je podle stěžovatele hodnocením nikoliv právním, ale hodnocením umělecké úrovně, tedy literární kritikou.

Nicméně tato kritika je podle stěžovatele čistě subjektivním hodnocením členů kárného senátu. Kárný soud podle stěžovatele konstatoval, že soudce ve svém volném čase a občanském životě nemá jednat tak, aby se veřejnost v důsledku jeho jednání dívala paušálně na soudcovský stav jako na sbor nedůstojných osob.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud odkázal na svou dřívější judikaturu k této problematice a také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.9

Ačkoliv soudce nemůže být zcela vyloučen z možnosti realizovat své ústavní právo na svobodu projevu, na straně druhé není výkon takového práva u žádné osoby, tím méně pak u soudce, zcela neomezený, ale zahrnuje určité limity – výkon svobody projevu může podléhat omezení z důvodu zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy).

Soudce se při výkonu tohoto práva nenachází ve stejném postavení, jako kterýkoliv jiný občan, a je lhostejno, zda se při své literární činnosti jako soudce prezentuje či nikoliv. Soudce je soudcem 24 hodin denně a přísnější požadavky na jeho chování se uplatní i v jeho běžném občanském životě.

Ústavní soud ověřil, že kárný soud posuzoval daný případ individuálně a přihlédl ke všem relevantním okolnostem. Rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Závěry učiněné kárným soudem tak Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Ústavní soud uzavírá, že soudce má představovat jistou společenskou autoritu a musí si tedy být vědom, že veškeré jeho počínání bude veřejností vnímáno citlivěji, než je tomu u jiných osob. Pokud publikuje satirické texty, které mají zřetelný politický podtext, musí brát na zřetel, že tato vyjádření mohou mít ve společnosti silnější dopad.

Postavení soudce je ve srovnání s jinými zaměstnanci státu zcela specifické. Soudce, jakožto přímý vykonavatel jedné z mocí státu, je vybaven nejen výjimečnými pravomocemi, ale i výsadami, které mu umožňují vykonávat funkci nezávisle, nestranně a spravedlivě.

Tomu ovšem konsekventně odpovídají i zvýšené požadavky na jeho osobní integritu a na jeho roli pro zachovávání důvěryhodnosti celé justice, které se, mimo jiné, projevují i v jistých omezeních v osobním životě a při výkonu politických práv. Jestliže se tedy někdo rozhodne být soudcem, bere tím na sebe dobrovolně i tato (zcela legitimní) omezení.


Autorka článku: Kamila Šrolerová
 

________________________________________________________________________________________________________________________________

1 IV. ÚS 2609/16 https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/IV._US_2609_16_an.pdf

2  Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci

3  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2016, č.j. 11 Kss 6/2015-53

4  Zpráva o putování do Němec, 16.11.2015 https://pravyprostor.cz/zprava-o-putovani-do-nemec/ 
    Dopis dezorientovaného běžence, 23.8.2015 https://pravyprostor.cz/dopis-dezorientovaneho-bezence/

5 Poukazoval na díla jako je Tankový prapor nebo Osudy dobrého vojáka Švejka

6 Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

7 Miloš Zbránek

8 Například Nález zp. zn. II. ÚS 2490/15, I. ÚS 2617/15

9 Baka proti Maďarsku ze dne 23.6.2016, Kudeshkina proti Rusku ze dne 14.9.2009, Buscemi proti Itálii ze dne 16.9.1999

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1



Novinky

17. 9. 2018

Vyšel nový e-Bulletin UNCE 
(č. 2/2018):






 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.