03.09.2013 17:56

Rozsudek ESLP ve věci Kummer proti ČR (stížnost č. 32133/11)

Dne 25. července 2013 vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek, ve kterém shledal, že došlo ze strany České republiky (konkrétně postupem policie proti p. Kummerovi) k porušení materiálních i procesních aspektů čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Soud se opřel m.j. o závěry o porušení zákona ze strany Policie ČR, k nimž dospěl svým šetřením i veřejný ochránce práv.

Stěžovatelem v případu Kummer proti ČR je český občan Vladimír Kummer, narozen v roce 1956
a bydlící v Aši.

V noci 1. května 2010 byl p. Kummer v podnapilém stavu na cestě domů z restauračního zařízení zastaven hlídkou Policie ČR, která požádala o předložení průkazu totožnosti. Průkaz p. Kummer
u sebe neměl, nabídl ale hlídce, aby ho doprovodila do jeho 50m vzdáleného bydliště, kde bude schopen svoji identitu prokázat.

Hlídka Policie ČR ale stěžovatele odvezla na stanici, kde mu po identifikaci bylo oznámeno, že se dopustil přestupku proti občanskému soužití tím, že močil na veřejném místě. Dále bylo
u stěžovatele dechovou zkouškou zjištěno 2 promile alkoholu v krvi a následně byl umístěn do cely. Událostí, které se následně na policejní stanici odehráli, byly vládou ČR a stěžovatelem před ESLP líčeny odlišně.

Podle Policie ČR došlo ze strany p. Kummera k poškozování majetku, co vedlo k přijetí určitých opatření. Podle zjištění veřejného ochránce práv , na kterého byla směrována stížnost na postup policie, měl stěžovatel ruce spoutány za zády v poloze, která reálně hrozila úrazem, a současně měl nohy spoutány poutacím opaskem (tzv. medvědem).

Policie seznámila stěžovatele s možností přivolat policisty zvonkem v případě potřeby, jenže tlačítko bylo umístěno mimo jeho dosah (mimo celu, za vstupními dveřmi, které policisté zavřeli), a tudíž zvonek nebylo možné použít. Stěžovatel na sebe proto upozorňoval křičením a boucháním, přičemž reakcí ze strany policistů na toto chování bylo postupné zvyšování rozsahu připoutání a to až do podoby připoutání s rukama za zády ke kruhu umístěnému ve stěně (tj. s rukama nutně vykloubenýma nahoru) a s nohama spoutanýma poutacím opaskem.

Na žádost stěžovatele byl přivolán na policejní stanici lékař, který měl potvrdit takovým postupem vzniklá zranění. Lékař ale po rychlém vyšetření konstatoval, že se jedná o stará poranění, která nevyžadují ošetření. Stěžovatel se podrobil ještě téhož dne vyšetření v nemocnici, přičemž ošetřující lékař konstatoval i čerstvé poranění na několika místech na těle včetně zad, krku, hlavy a zápěstí. Následné vyšetřování události na základě trestního oznámení podaného p. Kummerem bylo vedeno Inspekcí Policie ČR a dozorováno státním zastupitelstvím Plzeň-město.

Dne 13. září 2010 uzavřela Inspekce vyšetřování s tím, že nedošlo k žádnému pochybení. K tomuto závěru dospěla na základě toho, že popis událostí stěžovatelem byl v rozporu s popisem všech ostatních svědků, mj. podle názoru lékařů nemohla být nová poranění stěžovatele způsobena takovým postupem, jak jej popsal stěžovatel.

Tento názor byl následně potvrzen státním zastupitelstvím, na které se, nesouhlasíc se stanoviskem Inspekce Policie ČR, p. Kummer obrátil. Státní zastupitelství uvedlo zejména fakt, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, podle svědectví přivolaného lékaře útočil na všechny kolem a došlo také
k poničení majetku. Ústavní stížnost podaná 21. února 2011 stěžovatelem byla rovněž zamítnuta.

Dne 7. prosince 2010 veřejný ochránce práv konstatoval ve své správě, že došlo
k několikanásobnému porušení příslušných předpisů (mj. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). V reakci na tuto správu Inspekce Policie ČR v Karlových Varech případ znovu otevřela
a po vyšetřování dospěla ve své zprávě ze dne 9. března 2011 k závěru, že policista J.B. porušil ustanovení zákona o Policii jednak umístěním p. Kummera, který byl pod vlivem alkoholu, do cely bez předcházejícího lékařského vyšetření, a jednak neuvedením správných a úplných informací týkajících se umístění stěžovatele do cely.

Dne 13. května 2011 stěžovatel podal žalobu proti ČR na náhradu škody způsobené porušením jeho základních práv a svobod.

Evropský soud pro lidská práva v kontextu posouzení přijatelnosti stížnosti zamítl názor ČR, že žaloba na náhradu škody ještě nebyla rozhodnuta a proto je i stížnost k ESLP předčasná. Učinil tak proto, že stížnost se netýkala zatčení stěžovatele a jeho umístění do cely, ale zacházením s ním ze strany Policie ČR. Následně i Českou republikou uznaná nezákonnost jeho zatčení tak nemá vliv na přijatelnost stížnost. Rovněž na přijatelnost stížnosti nemá vliv žaloba na náhradu škody, která nepředstavuje účinný opravný prostředek, který by musel před podáním stížnosti stěžovatel vyčerpat.

ESLP ve svém rozsudku konstatoval, že když je zdravotní stav osoby při jejím vzetí do vazby dobrý,
a naopak při jejím propuštění jsou zjištěna zranění, je ve smyslu čl. 3 Úmluvy povinností státu přesvědčivě a věrohodně vysvětlit, jak k těmto zraněním došlo. Na druhé straně ale s ohledem na intoxikaci stěžovatele, na základě odborných posudků a dalších důkazů v případu soud nemohl vyloučit, že si zranění stěžovatel přivodil sám. Předmětem dalšího posuzování se tak proto stalo postupné připoutávání stěžovatele v cele.

Soud připomněl, že v souladu s jeho dřívější judikaturou opatření zbavující osobu svobody často
v sobě zahrnují i aspekty ponížení a utrpení. Je ale povinností státu zajistit pro zatčené osoby takové podmínky, které mj. respektují jejich lidskou důstojnost. Nasazení put obvykle není porušením
čl. 3 Úmluvy, pokud se děje v souvislosti se zatčením nebo uvězněním a v konkrétním případě také neporušuje zásady přiměřenosti a nutnosti.

Soud tedy zkoumal konkrétní aspekty případu s ohledem na tyto zásady a také s ohledem na otázku, jestli opatření přijatá proti stěžovateli byly „ponižující“ ve smyslu čl. 3 Úmluvy. ESLP konstatoval, že použití opatření omezujících v pohybu osobu umístěnou do policejní cely, která je sama o sobě bezpečným prostorem, jsou ospravedlnitelná jen ve výjimečných případech. Malé poškození dveří způsobené stěžovatelem neshledal za natolik závažné, že by ospravedlnilo opatření takového rozsahu, jak byly uplatněny vůči p. Kummerovi.

Soud zdůraznil, že s ohledem na zamezení přístupu ke zvonku nezbývalo stěžovateli v dané situaci nic jiného, než křičet nebo na sebe upozornit boucháním, přičemž následkem tohoto chování bylo postupné zvyšování intenzity opatření ze strany Policie ČR. Taková situace musela podle Soudu vyvolat u stěžovatele pocity strachu, utrpění, méněcennosti a byla tudíž útokem na jeho lidskou důstojnost.

Spoutání s rukama za zády muselo stěžovateli způsobovat značnou bolest, což je důležitým faktorem při posuzování zacházení ve světle čl. 3 Úmluvy. Soud poukázal na celkový obraz případu, na začátku kterého byl drobný přestupek proti občanskému soužití a neschopnost stěžovatele předložit průkaz totožnosti. Proto zacházení se stěžovatelem ze strany Policie ČR představovalo ponižující zacházení a bylo tudíž v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

S ohledem na stěžovatelem namítanou neefektivitu vyšetřování porušení jeho práv (stěžovatel namítal porušení čl. 6 a 13 Úmluvy, Soud ale posuzoval stížnost podle čl. 3) Soud nejprve konstatoval povinnost Státu podle čl. 3 ve spojení s čl. 1 Úmluvy zahájit efektivní úřední vyšetřování

a připomněl relevantní judikaturu definující tento pojem. S ohledem na případ p. Kummera pak konstatoval, že k výslechu policistů údajně odpovědných za ponižující zacházení došlo až po
3 měsících od podání trestního oznámení stěžovatelem a po stížnosti na nečinnosti Inspekce Policie ČR.

Takový postup Inspekce lze jen těžko považovat za naplnění povinnosti vést vyšetřování s příkladnou svědomitostí a rychlostí. Soud rovněž konstatoval, že postavení pracovníků Inspekce jako policistů vykonávajících úkoly pro Ministerstvo vnitra, samo o sobě výrazně oslabilo nezávislost Inspektorátu. Na tomto faktu nic nemění ani nezávislé postavení dozorujícího státního zástupce, kterého převážně dozorčí pravomoc sama o sobě není dostatečná k tomu, aby vyšetřování případu Inspekcí mohlo být považováno za nezávislé.

Proto Soud konstatoval, že vyšetřování případu p. Kummera nesplňovalo požadavek efektivního vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy a došlo tak k porušení tohoto ustanovení i v jeho procesním aspektu.

Závěrem lze připomenou, že se nejedná se o první rozsudek, v němž shledal ESLP porušení čl. 3 ze strany ČR (srov. Bureš proti ČR, stížnost č. 37679/09, 18.10.2012). V současnosti je s vládou ČR komunikováno celkem šest případů týkajících se tohoto ustanovení Úmluvy. Rovněž veřejný ochránce práv se podobnými případy, ve kterých došlo k poutáním osob umístěných v policejních celách, již zabýval.

Autor článku: Martin Faix

_______________________________________________________________________________________ 

Srov. Tiskovou zprávu úřadu Veřejného ochránce práv ze dne 30.07.2013 k případu Kummer, dostupné online: 

https://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2013/evropsky-soud-pro-lidska-prava-odsoudil-cr-za-nezakonny-postup-policie/

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
koordinátor Centra


Tel.: +420 221 005 439


Novinky

27. 9. 2018

Na mezinárodní konferenci v Edinburghu, která se konala ve dnech 7-8 září 2018 byla přijata deklarace  "AHRI DECLARATION 2018".

17. 9. 2018

Vyšel nový e-Bulletin UNCE 
(č. 2/2018):

 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.