Tento případ se týkal stížnosti známého opozičního politika na to, že jeho zatčení a držení ve vazbě bylo svévolné a protiprávní.

Stěžovatel, Jurij V. Lutsenko je ukrajinským občanem, narozeným v r. 1964 a drženým ve vazbě
v Kyjevě. Je představitelem opoziční strany Narodna Samooborona a byl ministrem vnitra do ledna 2010. 

V listopadu 2010 zahájila Generální prokuratura trestní stíhání proti panu Lutsenkovi za to, že měl protiprávně zajistit různé s prací související výhody pro svého řidiče.V prosinci téhož roku bylo proti Lutsenkovi rozšířeno stíhání za zneužití úředního postavení o čin spočívající v tom, že údajně zajistil přidělení jednopokojového bytu svému řidiči (první spojený trestní případ). Již 13. 12. 2010 prokurátor dokončil vyšetřování, formálně obvinil stěžovatele a vyzval ho k seznámení se spisem.

Dne 24. 12. 2010 Generální prokuratura zahájila další skupinu trestních stíhání proti panu Lutsenkovi za zneužití úředního postavení spočívající v nezákonném povolení prohlídkya zabavení proti jednotlivci (druhý trestní případ).

V souvislosti s tímto druhým případem byl pan Lutsenko dne 26. 12. 2010 zatčen. Podle stěžovatele nebyl informován o důvodech svého zatčení a nedostal kopii obvinění proti němu. Dne 27. 12. 2010 se spolu se svým advokátem zúčastnil slyšení u soudu, o kterém se dozvěděli jen asi 20 minut před začátkem.

Jednání se týkalo žádosti prokurátora ponechat pana Lutsenka ve vazbě v prvním trestním případu. Podle stěžovatele se až po zahájení jednání dozvěděl, že se netýká jeho zatčení z předchozího dne. Soud vyhověl žádosti prokurátora a nařídil vazbu panu Lutsenka. Zdůvodnil to tím, že Lutsenko
a jeho advokát studovali spis pomalu. Vazbu založil na tom, že se vyhýbal vyšetřování a mohl ho ovlivňovat, jakož i že neuznal svou vinu. Lutsenkův advokát se neúspěšně odvolal, takže stěžovatel zůstal ve vazbě.

27. 2. 2012 byl uznán vinen a odsouzen ke čtyřem rokům odnětí svobody a propadnutí majetku. Odvolací soud rozsudek potvrdil dne 16. 5. 2012. Od té doby probíhá řízení o kasační stížnosti.

Stěžovatel se obrátil na ESLP dne 21. 1. 2011 a namítal porušení čl. 5 (právo na svobodu 
a bezpečnost) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces).

Soud komunikoval stížnost ukrajinské vládě v dubnu 2011, a to s řadou otázek, včetně toho, zda byl pan Lutsenko zadržován z jiného důvodu, než jaké předvídá čl. 5, v rozporu s čl. 18 Úmluvy, vzhledem k jeho aktivní účasti v politickém životě na Ukrajině a opozici vůči vládě.

V rozsudku senátu ESLP z 3. 7. 2012 bylo konstatováno několik porušení Úmluvy. V prvé řadě šlo
o porušení čl. 5 odst. 1 v případě zatčení stěžovatele v rámci druhého trestního případu, protože ukrajinský soud nepřezkoumal zákonnost jeho zatčení. Navíc jeho zatčení nebylo nutné k tomu, aby mu bylo zabráněno ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání.

Druhé porušení čl. 5 odst. 1 bylo nalezeno v rozhodnutí ukrajinského soudu a neplatných důvodech, na základě kterých nařídil vazbu pana Lutsenka.

Soud dále konstatoval porušení čl. 5 odst.2 Úmluvy (právo být seznámen s důvody svého zatčení) tím, že nebyl neprodleně informován o důvodech zatčení. Dále došlo k porušení čl.5 odst. 3 (právo být ihned předveden před soudce), a to tím, že bez ohledu na stížnost pana Lutsenka ukrajinský soud nepřezkoumal zákonnost jeho zbavení svobody.

ESLP dále rozhodl o porušení čl. 5 odst. 4 (právo napadnout zákonnost zbavení svobody), protože odvolací soud odmítl stížnost Lutsenka bez toho, že by se vypořádal s jeho námitkami. Kromě toho soud nedal adekvátní odpověď na žádost řady poslanců Parlamentu podpořenou ukrajinským ombudsmanem, aby byl pan Lutsenko propuštěn na kauci.

Konečně poslední část výroku ESLP se týká porušení čl. 18 (zákaz zneužití omezení práv), o kterém Soud rozhoduje jen zcela výjimečně. Aniž by se odvolával na jakýkoli článek Úmluvy, stěžovatel namítal, že řízení proti němu a jeho zatčení ukrajinské úřady využily k jeho vyloučení z politického života a z účasti v blížících se parlamentních volbách.

ESLP usoudil, že tato stížnost by měla být posuzována podle čl. 18. Podle tohoto ustanovení, které nemá autonomní postavení a může být použité jen ve spojení s jinými články Úmluvy, „omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmějí být využívána k jinému účelu než
k tomu, pro který byla určena“.

Je zřejmé, že případ pana Lutsenka jako jednoho z vůdců opozice vyvolal značnou pozornost. Když byl obviněn ze zneužití úředního postavení, stěžovatel měl právo reagovat na takové obvinění ve sdělovacích prostředcích.

Orgány činné v trestním řízení však označily komunikaci s médii za jeden z důvodů pro jeho zatčení
a obvinily ho z využívání veřejného mínění, diskreditace orgánů a ovlivňování budoucího procesu
s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti. Podle názoru ESLP takové odůvodnění jasně ukázalo pokus ukrajinských úřadů potrestat Lutsenka za veřejně vyjádřený nesouhlas s obviněními.

Soud nemohl než konstatovat, že omezení jeho svobody bylo uloženo nejen za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, ale také z jiných důvodů. Z těchto důvodů došlo k porušení čl. 18 ve spojení s čl. 5 Úmluvy.

Autor článku: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.