21.09.2015 15:51

Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 27. 8. 2015 ve věci Parrillová proti Itálii, stížnost č. 46470/011, [2015] ECHR 755

Jádrem případu byla otázka, zda je italskou legislativou zakotvený zákaz darovat k vědeckému výzkumu embrya vzniklá cestou lékařsky asistované reprodukce v rozporu s právem stěžovatelky na respektování jejího soukromého života (čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, dále jen „Úmluvy”) a právem pokojně užívat majetek (čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě).

V souladu s čl. 30 Úmluvy postoupil Druhý senát ESLP řešení případu Velkému senátu (dále případně jen „Soud”). Vzhledem k citlivosti a důležitosti tématu měla řada odborných a jiných asociací možnost předložit své písemné připomínky k případu (takto bylo „přizváno” předsedou Soudu v souladu s čl. 36 odst. 2 Úmluvy vedle několika italských asociací také např. European Center for Law and Justice a Society of Fertility, Sterility and Reproductive Medicine). Ústní jednání před Velkým senátem proběhlo v červnu 2014. Rozsudek byl vyhlášen 27. srpna 2015.

Ke skutkovému stavu případu:

Paní Adelina Parrillová, italská občanka, podstoupila koncem roku 2002 IVF léčbu a 5 embryí, které byly výsledkem této léčby, bylo zmraženo. Bohužel ještě předtím, než mohlo dojít k implantaci embryí (embrya), zemřel roku 2003 její partner, filmový režisér, při práci ve válkou zmítaném Iráku.

Čtyři měsíce po jeho smrti začal platit zákonný zákaz darování embryí pro vědecké účely. Paní Parrilová několikrát ústně i písemně žádala o vydání embryí s cílem jejich darování k výzkumu kmenových buněk, ale jak její ústní, tak písemné žádosti byly příslušným centrem léčby neplodnosti odmítnuty s odkazem na relevantní legislativu. Embrya jsou proto stále ve stavu zmražení.

K právnímu posouzení:

Soud nejprve odmítl námitky nepřijatelnosti stížnosti podané italskou vládou (nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, nesplnění časového limitu pro podání stížnosti a nenaplnění statusu „oběti”) a následně přistoupil k posouzení meritu věci.

Na poli čl. 8 Úmluvy italská vláda předně tvrdila, že jeho ustanovení by mohlo být aplikovatelné na daný případ jen „nepřímo”, v části spadající pod ochranu „rodinného života”, v situaci, kdy by stěžovatelka chtěla implantovat embrya, ale nemohla by tak učinit z důvodu zákonného zákazu, což neodpovídalo povaze řešené kauzy.

Pro případ jiného posouzení této otázky ze strany Soudu však vláda argumentovala, že případný zásah do soukromého života byl v souladu s právem a chránil legitimní zájem – ochranu potenciality života embrya.

Na druhé straně stěžovatelka shledávala zásah do práva na ochranu soukromého života v tom, že stát ji v podstatě nutil sledovat zkázu embryí (v důsledku dlouhodobého zmrazení, které, jak tvrdila, vede ke ztrátě jejich životaschopnosti) a neumožnil jí přispět k vědeckému rozvoji darováním embryí k těmto účelům, což by jí s ohledem na tragické pozadí případu přineslo určité uspokojení.

Velký senát se v tomto ohledu přiklonil na stranu stěžovatelky, když zdůraznil, že význam pojmu „soukromého života” je široký a nelze ho obsáhnout nějakou vyčerpávající definicí, přičemž své tvrzení podpořil odkazy na starší judikaturu týkající se práva na sebeurčení jednotlivce, resp. zacházení s embryi vzniklými cestou lékařsky asistované reprodukce (zejména rozsudek ve věci Prettyová proti Spojenému království, stížnost č. 2346/02, ECHR 2002 – III, rozsudek Velkého senátu ve věci Evansová proti Spojenému království, stížnost č. 6339/05, ECHR 2007-I, a rozsudek Velkého senátu ve věci A, B and C proti Irsku, stížnost č. 25579/05, ECHR 2010).

Soud konstatoval, že rozhodování stěžovatelky o osudu embryí je její intimní záležitostí spadající do rámce práva na sebeurčení, a tedy práva na ochranu soukromého života (odst. 149 an.). Soud dále stručně zhodnotil, že je naplněný požadavek, aby byl zásah proveden v souladu s právem (odst. 161). Ohledně otázky legitimity účelu příslušného zásahu zdůraznil Soud princip, že takový účel musí odpovídat možným důvodům omezení práva na ochranu soukromého života ve smyslu čl. 8 odst.
2 Úmluvy.

Vzhledem k tomu, že podle italského práva má lidské embryo status subjektu práva, kterému náleží lidská důstojnost, Soud usoudil, že je legitimním cílem ochrana možnosti života, kterou v sobě embryo má, a konstatoval, že tento cíl „lze přičlenit k zájmu ochrany … morálky nebo práv a svobod druhých” (odst. 167). Při zkoumání, zda je zásah do práva na ochranu soukromého života nezbytný
v demokratické společnosti, vyšel Soud zejména ze dvou hlavních úvah. Předně z neexistence jednotného evropského konsensu v záležitostech týkajících se darování embryí počatých in vitro
k vědeckým účelům (či obecněji týkající se osudu zmražených nevyužitých embryí vůbec), jak dokládá různorodá praxe států – smluvních stran Úmluvy.

Dále pak z konstatování, že je nutné odlišit nynější případ od starších kauz před Soudem týkajících se embryí, kde se jednalo o problém budoucího rodičovství. V tomto srovnání nepředstavuje podle Soudu zákaz darovat embrya k vědeckým účelům tak zásadní zásah do soukromého života.

Vzhledem k těmto úvahám proto Soud považoval za správné uznat široký prostor uvážení na straně Itálie.

Relevantním bodem posuzování, zda Itálie nepřekročila limity takto vnímaného uvážení, byla podle Soudu skutečnost, že v rámci legislativního procesu byla v Itálii zvažována a debatována různá etická i vědecká stanoviska a že se konalo o příslušném zákonu několik referend, která však byla neplatná kvůli malé účasti oprávněných osob.

Ani tvrzení stěžovatelky, že je přístup italského zákonodárce nekonsistentní, když na jednu stranu zakazuje dárcovství embryí pro vědecké účely, ale na stranu druhou umožňuje potraty z lékařských důvodů až do třetího měsíce těhotenství a využívání kmenových buněk získaných z embryí, které se do Itálie dovážejí po jejich zničení mimo italské území, Soud v konečném důsledku nepřesvědčila.

Podle Soudu totiž ani jedna výtka přímo nesouvisela s okolnostmi řešeného případu. Soud proto zhodnotil, že Itálie zůstala v rámci přípustného prostoru uvážení a že právo stěžovatelky na ochranu jejího soukromého života neporušila (odst. 168 an.). Otázka dotčení, event. porušení práva pokojně užívat svůj majetek, nezabrala v rámci většinového stanoviska příliš mnoho místa.

Soud totiž odmítl, že by byl článek 1 Protokolu č. 1 vůbec aplikovatelný. Důvodem byla „ekonomická
a peněžní“ podstata daného ustanovení a fakt, že „lidská embrya nelze redukovat na „majetek” (possessions).”

Stížnost tedy byla v tomto ohledu posouzena jako nepřijatelná ratione materiae (odst. 199 an., citace z odst. 215). Skutečnost, že soudci byli při rozhodování případu značně nejednotní, dokládá značné množství separátních stanovisek, individuálních i společných, souhlasných či částečně souhlasných nebo částečně nesouhlasných. Pozornost vzbudil zejména samostatný disent maďarského soudce A. Sajó.

Soudce Sajó předně zdůraznil, že otázkou, na kterou se Soud měl zaměřit, nebyl obecný dopad dané italské legislativy, ale individuální situace stěžovatelky, která je dotčena zákazem darovat „svá” embrya k vědeckým účelům kvůli zákonu, který vstoupil v platnost až po jejich vytvoření.

V době vzniku embryí totiž právní úprava osud „nevyužitých” zmražených embryí neřešila. Sajó zde vidí problém v otázce souladu zásahu do práva stěžovatelky „v souladu s právem”, protože není naplněn znak předvídatelnosti zákona (odst. 4 disentu). 

Ohledně tématu legitimnosti cíle zkoumaného zásahu kritizuje soudce rozmělňování ochrany práv garantovaných Úmluvou, když vláda podle něj nepředložila žádné dostatečné zdůvodnění zákonného zákazu.

Soud však toto akceptoval a dovodil, že ochranu potenciality života embrya lze „přičlenit” (linked)
k ochraně morálky a práv a svobod druhých jako možných důvodů zásahu do práva na ochranu soukromého života. Vláda ale podle Sajó morálkou neargumentovala a Soud blíže stav veřejné morálky v Itálii nezkoumal. Spojení s „ochranou práv a svobod druhých” je podle něj stejně problematické, protože není zodpovězena otázka, jestli „druhými”, tedy osobami, je podle Soudu
i embryo (Soud v rámci většinového stanoviska odmítl tuto věc řešit – odst. 167).

Pouhé „přičlenění” k zájmům, které Úmluva výslovně připouští jako důvod omezení práva na ochranu soukromého života, namísto striktního zkoumání, zda dané výslovně uvedené zájmy jsou skutečně naplněny, je podle něj nebezpečné a riskantní v tom, že obecně snižuje standard ochrany práv v Úmluvě (odst. 7 disentu).

Soudce Sajó konečně podrobil kritice i to, že Soud v rámci většinového stanoviska neprovedl řádné zkoumání proporcionality zásahu, v němž by posoudil relativní váhu různých zájmů v kontextu daného konkrétního případu.

Závěrem svého stanoviska uvádí: „Má-li být zásah proporcionální, musí vláda předložit legitimní (relevantní a dostatečné) zdůvodnění. I pokud připustíme …, že v případech týkajících se IVF existuje široký prostor uvážení, … nemůže být zásah arbitrární. 

V Itálii je povolený potrat i výzkum na zahraničních kmenových buňkách. [Příslušný] zákon nebere ohled na zájem na předcházení skutečnému lidskému utrpení pomocí vědeckého výzkumu v zájmu ochrany možnosti života, která se ale v podmínkách daného případu nemůže naplnit. Nerozumím tomu, proč je převažující význam přiznán možnosti života, když italské právo povoluje potrat životaschopného plodu a když je za zvláštních okolností tohoto případu nemožné, aby se tato možnost, bez souhlasu stěžovatelky, zrealizovala.

Tento přístup a související vysvětlení jsou nejenom nekonsistentní, ale jednoduše neracionální,
a jako takové nemohou dostatečně zdůvodnit proporcionalitu daného opatření.” (odst. 19 disentu).


Stručný komentář:

Rozsudek Velkého senátu je dalším příspěvkem do debaty o postavení lidského embrya (nejen)
v kontextu vědeckého výzkumu, které patří k základním otázkám nejenom práva, ale zejména bioetiky1

Zajímavý je kontrast mezi většinovým stanoviskem, které zásah týkající se lidského embrya chápe primárně jako dotčení soukromé sféry stěžovatelky, jako otázku jejího práva na sebeurčení,
a názorem několika jiných soudců, kteří připojili separátní stanoviska a kteří odmítají tuto redukci lidského embrya jako nepřípustnou (možná nejsilněji je to patrné ve stanovisku soudce Dedova, který by věc nazíral pohledem práva embrya na život).

Podivně a pro budoucí případy samozřejmě s otazníkem vyznívá, když Soud ve většinovém stanovisku na jednu stranu uvádí, že ochrana možnosti života, kterou embryo představuje, se týká „práv a svobod druhých”, a na stranu druhou jedním dechem dodává, že toto tvrzení neznamená hodnocení, jestli „druzí” zahrnuje právě embrya (odst. 167). 

Pro zastánce větší ochrany embryí, které jsou produktem lékařsky asistované reprodukce, je rozsudek tedy na jednu stranu pozitivní, protože aproboval zákaz jejich darování k vědeckým účelům přijatý italským zákonodárcem.

Na stranu druhou se Soud odmítl přímo vyjádřit ke statusu embryí jako takových a také připustil, že využívání importovaných embryonálních kmenových buněk, kdy ke zničení embrya došlo v cizině nikoli na žádost italských úřadů, je s řešeným případem nesrovnatelné a (patrně) aprobovatelné (odst. 191 an.).

V tomto kontextu lze odkázat na separátní souhlasné stanovisko soudce Pinto de Albuquerque, který varuje před rizikem „outsourcingu” porušení Úmluvy mimo její jurisdikci (zejm. odst. 38 an jeho stanoviska).  


Autorka článku: Miluše Kindlová


________________________________________________________________________________________________________________________________
1 K obecnějšímu vhledu srovnej např. Černý, D. a kolektiv, Lidské embryo v perspektivě bioetiky, Wolters Kluwer, Cevro Institut, 2011.

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1



Novinky

11. 5. 2018

Vyšel nový Bulletin UNCE 
(č. 1/2018)
.

On-line verze ke stažení zde

 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.