Souostroví Čagos, dlouhodobě neznámé a opomíjené území v Indickém oceánu, se stalo předmětem poradního posudku Mezinárodního soudního dvora s názvem „Právní důsledky oddělení souostroví Čagos od Mauricia v roce 1965“.  Tento posudek je vyústěním sporu mezi Mauriciem a Spojeným královstvím. Souostroví Čagos, které je dlouhodobě považováno za poslední britskou kolonii, se stalo symbolem dekolonizace a práva na sebeurčení národů.

 Čagos¹

Mauricius, jehož součástí je i souostroví Čagos, byl britskou kolonií již od roku 1810, kdy byl z francouzské nadvlády převeden na britskou. Historie souostroví Čagos je pak spjatá především s otroctvím a plantážemi. V roce 1835, kdy Spojené království oficiálně zrušilo otroctví, se většina otroků stala svobodnými pracovníky na plantážích a vytvořila trvalou čagosanskou populaci.

Koloniální nadvláda Britů beze změny trvala až do roku 1960, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 1514 s názvem „Deklarace o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům“.  Tato rezoluce dala všem národům právo na sebeurčení. Na kontinentu Afriky v důsledku této rezoluce jen v roce 1960 vzniklo celkem 17 nových států. Mauricius se mezi nově vzniklé státy ovšem nezařadil. USA a Spojené království se v roce 1963 dohodly, že oddělí souostroví Čagos od Mauricia a že ostrov Diego García USA využije ke vzniku nové vojenské základny. V roce 1965 tedy Velká Británie oficiálně vyhlásila vznik Britského indickooceánského území, které zahrnulo souostroví Čagos. Spojené království a USA tak v době, kdy desítky afrických států získávaly nezávislost, vytvořili zcela novou kolonii.

V roce 1967 poté Spojené království zavedlo nová pravidla, kterými z ostrovů odstranilo původní obyvatele. To potvrzuje i zpráva vysoce postaveného úředníka Spojeného království Denise Greenhilla stálé misi Spojeného království před OSN, který napsal: „Nebude tam žádné původní obyvatelstvo kromě racků (...) Bohužel spolu s ptáky odejde i několik málo tarzanů (…), jejichž původ je nejasný a kteří se snad přesídlí na Mauricius“. 

 Souostroví Čagos na mapě²

Původním obyvatelům, kteří se v té době nacházeli mimo území souostroví Čagos, již v důsledku Imigračního nařízení vydaného komisařem Britského indickooceánského území nebylo povoleno se vrátit zpátky na své rodné ostrovy. V následujících letech Spojené království v několika vlnách deportovalo i zbývající obyvatele, které přesídlilo na Mauricius a Seychely. V roce 1973 tak na ostrovech už nezůstali žádní původní obyvatelé, pouze američtí vojáci.

V roce 2023 vydala lidskoprávní organizace Human Rights Watch zprávu, kde označila deportaci původního obyvatelstva za pokračující zločin proti lidskosti.  Deportací původních obyvatel bylo dokončeno odtržení souostroví Čagos od Mauricia a vznikla nová britská kolonie v Indickém oceánu.

Po téměř padesáti letech se k této věci v roce 2019 vyjádřil Mezinárodní soudní dvůr, když byl Valným shromážděním OSN požádán o poradní posudek. Konkrétně byl požádán, aby zodpověděl dvě otázky: (a) Byl proces dekolonizace Mauricia zákonně ukončen, když byla Mauriciu v roce 1968 udělena nezávislost po oddělení souostroví Čagos od Mauricia? (b) Jaké jsou mezinárodněprávní důsledky pokračující správy souostroví Čagos Velkou Británií?

V řízení ovšem stěžejní otázkou nebylo meritum věci, nýbrž otázka jurisdikce Mezinárodního soudního dvora. Velká Británie namítala, že nebyly splněny podmínky stanovené v článku 36 Statutu Mezinárodního soudního dvora, neboť se jedná o probíhající bilaterální spor mezi dvěma státy, když jeden z těchto států nedal souhlas k předložení situace před Mezinárodní soudní dvůr.

Tento argument Mezinárodní soudní dvůr odmítl s tím, že nerozhoduje o sporu, ale odpovídá na otázky, kterými se bude řídit Valné shromáždění OSN při plnění svých funkcí v souvislosti s dekolonizací, která spadá do jeho pravomocí. Taktéž vyjádřil názor, že rozdílné názory dvou států automaticky neznamenají, že jde o bilaterální spor. Mezinárodní soudní dvůr dále vyhodnocoval, zda bylo již v roce 1965 možné rezoluci 1514 s názvem „Deklarace o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům“ považovat za obyčejové právo.

Zde Mezinárodní soudní dvůr dospěl k závěru, že rezoluce 1514 se stala obyčejovým právem a odkázal především na „vlnu nezávislosti“, která přímo souvisela s přijetím rezoluce 1514, čímž byly naplněny podmínky usus longaevus a opinio juris. Státy se totiž touto rezolucí přímo řídily a aplikovaly jí. Na základě toho shledal, že Velká Británie odtržením souostroví Čagos porušila mezinárodní právo a proces dekolonizace nebyl zákonně ukončen.

Na druhou otázku pak odpověděl tak, že „Spojené království je povinno co nejrychleji ukončit správu souostroví Čagos a že všechny členské státy musí spolupracovat s OSN na dokončení dekolonizace Mauricia“. Je otázkou, zda tento posudek stanoví precedens a stejný způsob sjednocení svého původního území využijí například Komorské ostrovy v případě ostrovu Mayotte. Spojené království ani čtyři roky po vydání poradního posudku neukončilo správu nad souostrovím Čagos. Jedná tedy i nadále v rozporu s mezinárodním právem a upírá původním obyvatelům jejich práva.

Autor článku:   Šimon Matoušek 

_______________________________________________________________________________________________________________________________________