PŘEDMĚT JAKO KAŽDÝ JINÝ? PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ A VÝUKA LIDSKÝCH PRÁV

Mají být lidská práva součástí školních osnov? Pokud ano, v jakém typu škol, na jaké úrovni a jakým způsobem mají být vyučována? Musí být pedagog věnující se jejich výuce současně lidskoprávním aktivistou, nebo by zde naopak aktivismus byl na škodu věci?

A mohl by lidská práva vyučovat třeba pravověrný muslim, přesvědčený o přirozené nerovnosti mužů
a žen? Takové i mnohé další otázky padaly během diskusní přednášky prof. Rhony Smith
z Northumbria University v britském Newcastlu na téma Právo na vzdělání a lidskoprávní vzdělávání (Right to Education and Human Rights Education). Přednáška se konala dne 13. května 2013 na Právnické fakultě UK pod záštitou projektu UNCE – Výzkumné centrum pro lidská práva. 

Prof. Smith se dlouhodobě věnuje lidskoprávní problematice a různé aspekty tohoto tématu již vyučovala prakticky po celém světě, od Kanady přes státy subsaharské Afriky až po Čínu a Jihovýchodní Asii, na níž se specializuje v posledních letech. Prof. Smith také aktivně publikuje, jejím asi nejznámějším dílem je obsáhlá monografie
s jasným názvem International Human Rights, jejíž zatím poslední, páté vydání vyšlo v roce 2011
v prestižním nakladatelství Oxford University Press. Pražskou PF UK navštívila prof. Smith v rámci učitelské mobility v programu Erasmus.

Přednáška sestávala ze dvou hlavních částí. V první se prof. Smith zaměřila na právo na vzdělání obecně. Připomněla, že toto právo je zakotveno v řadě významných mezinárodních instrumentů, včetně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a Protokolu I k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Zdůraznila také zvláštní povahu práva na vzdělání, která se projevuje jak tím, že toto právo se standardně realizuje v trojúhelníku dítě – rodič – stát, tak tím, že jeho výkon nezáleží na volném uvážení každého jednotlivce, ale může být i vynucen.

To vyvolává zajímavé otázky v souvislosti s konceptem tzv. celoživotního vzdělávání (life-long education), které zatím nikde povinně vynucováno není, právně by tomu ale zřejmě nic nebránilo. Vzdělání musí za všech okolností splňovat podmínky 4A, tj. musí být dosažitelné (accessible), dostupné (available), přijatelné (acceptable) a přizpůsobivé (adaptable).

Druhá část přednášky, a také podstatná část diskuse, byla věnována specificky lidskoprávnímu vzdělávání (human rights education). Tato oblast se těší rostoucí pozornosti cca od 90. let, kdy se jí začala zabývat OSN, která také v této době vyhlásila desetiletí výuky lidských práv (1995-2004). Po jeho skončení začala OSN realizovat Světový program lidskoprávního vzdělávání, který se nejprve zaměřil na základní a střední školy (2004-2009) a později přesunul pozornost k učitelům, pracovníkům státní správy i příslušníkům ozbrojených sil (2010-2014).

Zatím posledním významným počinem bylo přijetí Deklarace o lidskoprávním vzdělávání a školení (UN Declaration on Human Rights Education and Training) Valným shromážděním OSN v roce 2011 (rezoluce 66/137), které shrnuje základní cíle a principy tohoto typu vzdělávání.

Prof. Smith se zabývala rovněž některými kontroverzními aspekty lidskoprávního vzdělávání, což nás vrací zpět k otázkám uvedeným v úvodu tohoto textu. Ano, lidská práva by podle jejího názoru měla být součástí školním osnov – a to ve všech typech škol a na všech stupních. Ideálním způsobem výuky by bylo zohlednění lidských práv
v již vyučovaných předmětech (mainstreaming). 

To by odpovídalo skutečnosti, že výuka lidských práv nemá vést k mechanickému memorování úmluv, ale především k větší toleranci a respektu k druhým. Vzhledem k tomu, že v praxi není mainstreaming příliš reálný, bylo by pro začátek vhodné mít specializované kursy lidských práv. Ty přitom může vyučovat kdokoli – třeba i onen pravověrný muslim – za předpokladu, že je ochoten uznat existenci
i jiných názorů a pohledů na věc než jsou ty jeho. Určitý skepticismus vyjádřila prof. Smith vůči lidskoprávnímu aktivismu ve výuce.

Podle jejího náhledu by vyučující měl posluchačům předat fakta a nastínit existující přístupy, konečné rozhodnutí o tom, který z těchto přístupů si zvolit, by ale měl nechat na individuálním posouzení každého jednotlivce. V souladu s tímto doporučením ponecháváme i my na posouzení jednotlivých čtenářů, zda jim téma lidskoprávního vzdělávání přijde zajímavé a jak se staví ke složitým otázkám diskutovaným během přednášky.

Autorka článku: Veronika Bílková