12.05.2014 12:15

Zrušení směrnice o uchovávání údajů a ochrana základních práv v prostředí plurality vzájemně nehierarchických evropských soudů

V rámci řízení o předběžné otázce ve spojených věcech společnosti Digital Rights Ireland (C 293/12) a Kärntner Landesregierung (vláda spolkové země Korutansko, C 594/12, dále jen rozhodnutí „Digital Rights“) zrušil dne 8. dubna 2014 Soudní dvůr EU směrnici 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí (tzv. data retention directive).

Z hlediska ochrany lidských práv je kromě argumentace Soudního dvora právem na respektování soukromého života velmi zajímavý i širší kontext celého problému, který je v rozhodnutí opominut.

Pouze generální advokát Pedro Cruz Villalón v poznámce pod čarou č. 102 zmiňuje známou skutečnost, že „provedení směrnice 2006/24/ES nebylo v jednotlivých členských státech bezproblémové“ a uvádí odkazy na rozhodnutí národních ústavních soudů, které přezkoumávaly vnitrostátní předpisy spornou směrnici transponující.

Z toho minimálně tři (německý, rumunský, český – nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března 2011 a Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. prosince 2011) zrušily národní transpoziční zákony pro protiústavnost, a dalších pět vyjádřilo různé námitky (některá řízení ještě probíhají).

Faktem je, že nová evropská úprava týkající se ochrany osobních údajů byla od počátku předmětem sporů. Již po přijetí směrnice podalo žalobu na její neplatnost Irsko (věc C 301/06). Podpořilo jej však pouze Slovensko, zatímco na straně Komise byli Španělsko, Nizozemsko i Evropský inspektor ochrany údajů, a Evropský soudní dvůr tuto žalobu zamítl.

Směrnice 2006/24 byla rovněž předmětem dvou předchozích předběžných otázek (spojené věci 
C 92/09 a C 93/09, věc C 461/10), přičemž první výslovně počítala s možností neplatnosti směrnice, Soud se tím nicméně odmítl zabývat. Komise od roku 2009 úspěšně zažalovala pět států (Irsko, Lucembursko, Rakousko, Řecko, Švédsko) pro nesplnění povinností vyplývajících z evropského práva a Švédsko bylo dokonce v květnu 2013 odsouzeno k pokutě 3 milionů eur (věc C 270/11).

Přes výše uvedené zhodnotila Komise ve své jediné zprávě o uvedené směrnici (COM (2011) 225 final)  její aplikaci jako přínosnou a avizovala přípravu pouze dílčích změn.

Shrnuto, po dobu osmi let Soudní dvůr EU v různých typech řízení „posvěcoval“ úpravu, která zjevně vyvolávala kontroverze z hlediska zabezpečení ochrany základních práv v míře, jež vedla některé státy k jejímu neplnění přes hrozbu pokuty.

V podstatné části členských států se na stranu ochrany práva jednotlivce na soukromí postavily soudy. K této problematice existovala i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na kterou odkazuje sám Soudní dvůr EU v odst. 35, 54 a 55 rozsudku Digital Rights.

Vzhledem k abstraktnosti rozsudku samotného lze toliko spekulovat, co vedlo Soudní dvůr EU ke změně názoru. Generální advokát Villalón se vymezil pouze vůči první irské žalobě na neplatnost. 
V tehdejším zamítavém rozhodnutí Evropského soudního dvora spatřoval v podstatě aspekt soudního sebeomezení se výhradně na žalobní důvody spočívající v nesprávném právním základě.

Evropský soudní dvůr podle něj proto nebyl povinen z vlastního podnětu prozkoumávat soulad 
s ochranou základních práv. Zmíněné ospravedlnění však nelze použít vůči dalším výše citovaným rozhodnutím Evropského soudního dvora, jejichž předmětem byla sporná směrnice. Ve srovnání se skutkovým a právním stavem rozhodnutí Digital Rights zde jen s obtížemi prokážeme nějakou podstatnou změnu okolností, která by mohla mít vliv na následné přehodnocení soudního posouzení téhož předpisu ve světle týchž lidskoprávních ustanovení.

Vedle normativních souvislostí však můžeme uvažovat o širších socio-politických konotacích: nakolik na straně Soudního dvora EU sehrála roli částečná obměna soudců a skutečnost, že o věci Digital Rights rozhodoval velký senát a na základě stanoviska jiného generálního advokáta.

Z hlediska vnějšího prostředí mohla mít vliv interakce s dalšími národními a nadnárodními soudy, případně dalšími aktéry, ale také větší důraz na ochranu lidských práv na úrovni EU anebo aktuálně pociťovaná hrozba případného zneužití uchovávaných údajů.

Rozhodnutí Digital Rights tak kromě dalšího výjimečného případu zrušení sekundárního evropského předpisu představuje zajímavý materiál pro případovou studii o ochraně základních práv v prostředí plurality vzájemně nehierarchických evropských soudů.


Autorka článku: Jana Ondřejková

—————

Zpět


Kontakt



UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta,
Výzkumné centrum
pro lidská práva
nám. Curieových 7
116 40 Praha 1

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
koordinátor Centra


Tel.: +420 221 005 439


Novinky

27. 9. 2018

Na mezinárodní konferenci v Edinburghu, která se konala ve dnech 7-8 září 2018 byla přijata deklarace  "AHRI DECLARATION 2018".

17. 9. 2018

Vyšel nový e-Bulletin UNCE 
(č. 2/2018):

 


Video o Radě Evropy

Rada Evropy ve svém novém videu představuje svoji práci, spočívající v prosazování a ochraně lidských práv, demokracii
a právního státu.